Pravou, Šerife, pravou

Dnes, třetího září 2018, jsme se probudili do mlhavého rána.

Spala jsem špatně, protože naše postel pod tíhou všech nočních návštěvníků dost praskala ve švech.

Hlavně jsem už ale od včerejšího odpoledne byla trochu na trní z toho, jak se popasujem s Šerifovým nástupem do školky a změnami s tím souvisejícími.

Celou Šerifovu existenční jistotku jsme poctivě naštítkovali jeho jménem a sbalili do ranečku.

Batůžku, jehož obsah má být pro pár dopoledních hodin v týdnu jediným hmatatelným pojítkem mezi jím a námi, byť se nacházíme necelý kilometr v kopci nad ním a naše myšlenky a strachy o něj se dějou v mnohem větší míře než ty jeho o nás.

Odteď už to musí zvládnout sám, chlapec.

Zvláštní pocit. Vyslat pískle do světa.

Krom ranního shonu, kdy jsem měla půl hodinku na vyprdění tříčlenné posádky, se ale díky bohu žádné větší drama nekonalo.

Ráno jsem sice nemohla najít klíče od baráku, které mi Šerifka poťouchle zašila do košíku s velikonočníma dekoracema a jen co jsme se s úlevou, že klíče existujou, vydali konečně na cestu, jsem po pár metrech na rozbahněné louce zjistila, že mám na kočáru píchlé kolečko.

Nebylo zbytí a bylo třeba trvat na kostrbatém dojetí do cílové stanice, neb nás trochu tlačil čas.

Jen co jsme našli nám přidělený obrázek autíčka a následně zabydleli skříňku, došlo k předání bez jakýchkoliv předem obávaných emotivních výlevů, jakože svět běží a vždycky takhle běžel – takže mámo čau, kde máte to lego tady?!

Tím uhasil synek mé obavy a sentiment s nimi spojený.

Já jsem si cestou domů sice ještě trochu fňukla, ale nic, z čeho by se střílelo.

Otrnulo mi hnedle, co jsem za náma zabouchla domovní dveře…

…mezitím totiž, co byl Šerif na své poznávací misi, se mi najednou jakoby uvolnila jedna ruka a připomněla jsem si, jaká „pohoda“ je mít v péči dítko jedno.

Stihly jsme toho se Šerifkou mraky.

Krom ranní procházky s píchlým kočárem zpět domů jsme stihly zadělat na chleba a v rámci rozehřáté trouby i na štrůdl.

Od babičky jsme si přivezli o víkendu kýbl letňáků, takže volba na pečení byla a asi ještě chvíli bude jasná.

Obojí jsem pekla čistě z celozrnných muk – chléb v kombinaci žitné se špaldovou a štrůdl je špaldový.

Musim se trochu pochválit, protože chléb pomalu dostává opravdické chlebové kontury a taky chuť, takže už jej nejím samotářsky jen já, ale dá to i zbytek rodiny:-).

Štrůdlu bych dokonce i řekla, že celozrnná mouka sluší víc, protože má takovou oříškovou chuť, která s jablky chuťově krásně ladí.

No, co si budem…

Pěkně jsme si doma naklidily, vypraly, něco málo pohrály, zaprděly na pupík, přečetly, párkrát rutinně skočily z okeního parapetu dolů do peřin a dokonce i stihly nakoupit slíbené kindrvajíčko pro statečnýho bráchu.

Takový holčičí dopolko v poklidnym tempu.

Aby v tom Šerif nebyl sám, i já jsem září pojala jako výzvu k menším změnám v rodinném chodu.

Rozhodla jsem se, že po prázdninovém letním chodu trochu přitvrdím a najedeme zase na nějaký pevný režim.

Nic velkýho.

Konkrétně zavádíme do praxe snahu o pravidelné rodinné večeření u stolu. Zatímco jsme přes prázdniny zvlčeli jezením na gaučích a v dobu individuálních hladů, od prvního jsem tomu učinila přítrž a jíme zas jako lidé.

Občas po nás sice Šerifka něco hodí, ale nic osobního…:-).

Krůtími medailonky s domácími hranolky se s vámi i dnes rozloučím.

Doufám, že jste se s dneškem důstojně popasovali a přeju hodně zdaru v novém chodu, dotýká-li se vás to vůbec nějak:-).

Ála.)