Bez hlavy a paty

…počasí.

To si dělá, co chce a dělá to zrovna, když nechci já, aby to dělalo.

Jako Šerif.

Ten svou první životní úrodu prožívá natolik, že denně nemůže dospat sklizně.

Díky jeho vášni se tak nikdy nedozvím, jestli naše ředkvičky mají potenciál vyrůst do rozměrů těch kupovaných.

V důsledku těchto událostí, místo Baham na zahradě, skvotujeme před vchodovými dveřmi a pozorujeme rozmary počasí.

S hráškem, mini řekvičkama…

…a Šerifkou, zdatnou pasačkou koní.

Když se pak počasí umoudří, vyrážíme obdivovat obří bagří lžíci a taky, jestli se třeba od včerejška neposunul o pár metrů dál.

Neposunul. A tipuju, že ani zítra se neposune. Ani pozítří.

Ale my přijdem zas. Co kdyby náhodou!?

Trpké konce je třeba kompenzovat. Tím spíše, že cesta zpět je plná hořkého zklamání a do kopce.

Uplácím Šerifa ovocným komprimátem v podobě prďáckých digitálek za pět kaček a je po zklamání.

Ale to všechno bylo ještě tehdy, kdy měl Šerif dlouhé vlasy.

Nyní je všechno jinak.

Má svou osobní kadeřnici do domu a já, jelikož nemám rybičkovej plášť, kufřík a kůl štětku, si už asi neškrtnu.

Kšeft tak musím honit jinde, takže když to jde, usedám k počítači a tvořím. S kytkou od mé klientky to pak jde (skoro) samo. Díky, přijďte zas:-)

Konec školního roku se slavil i v jazykovce, kde jsem první pololetí, ještě s břichem, učila Ingliš. Helou a báj už mi začiná chybět, tak že by zas v září?!

Každopádně, šisak s bílou čokoládou na rozlučce zaválel.

A když už to mám na své poměry takto společensky rozjetý, s naprostým přehledem a Šerifkou se nebojíme trávit nedělní brunch ve vybrané společnosti.

Jen si musím už konečně zapsat za uši, že kojení a šaty bez knoflíků nejsou to pravé ořechové a už vůbec ne diskrétní.

Jak říkám, bez hlavy a paty.

Přesně tak bych ono zběsilé tempo dní s dvěma dítkama popsala.

Pěknou sobotu vám přeju:-)

Ála

picture