Dočasná stížnost na život

Tak už i na nás došlo.

Krajská hygienická stanice vyslala naše děti na šťournutí.

Černýho Petra lízly ve školce (myslím tu hru, žádný další podtext:-) a my jsme proti tomu krátký.

Kolik kol máme před sebou si radši netroufám odhadovat, každopádně v prvním kole jedna nula pro špunty.   Byli oba statečný, stekla pouze jedna povinná šťourací slzička a zbytek už zařídil bonbon za statečnost od paní ve skafandru.   Nám se navíc toho dne podařilo dolepit poslední nálepku do Billy, což byl VELICE slavnostní moment, takže motivace na cestu zpátky taky byla.

Rozhodovací čtvrt hoďka na parkovišti před Billou byla rozhodně tím nejtěžším, co nás v toho dne čekalo. Vybrat mezi Česnekem, Lilkem a Brokolicí byla pro Šerifa muka.

A pro nás v péřovkách taky.  Nakonec jsme se propotili k výsledku a máme doma další dva kousky ze supermarketových kolekcí – Česneka a Mrkev.

A já už nemusim chodit na velký nákupy do Billy. Uff, konečně svoboda nakupování. 🙂 Většinu týdne musely být děti v karanténě, takže jsme trávili dny doma… Pustili jsme se do pečení perníčků.

Nic nevoní víc jak Vánoce než právě perníčky. A ještě mandarinka.  A když už jsme se osmělili naťuknout přípravu Vánoc, došlo i na refresh truhlíků. To mě ba.

Vždycky si sice připadám o dekádu, dvě, možná i tři starší, ale nenechám se tim odradit. 🙂 Prostě radost z úhledného truhlíku odpovídajícímu aktuální sezóně je radost k nezaplacení.

Teď víc, jak kdy jindy.  Prolínat totiž směny matka-studentka-pracující v plné polní, to už není ani vyšší dívčí, nýbrž sebetrýzeň.

V dny, kdy byl táta v práci a já měla online školu s dětma doma, jsem opakovaně propadala z multitaskingu.   Třeba u partičky z pexesa během jedné z přednášek……a to sem ještě mohla být ráda za pexeso. 🙂Zajímavou kapitolou je pak proces z druhé strany přijímačů, totiž já učitel, ty žák. Některé z hodin se mi daří realizovat takto online. No, daří. Řekněme spíš, že se dějí. 🙂 Pravdou ale je, že kdy jindy se mi poštěstí učit v pohodlí tepláků, současně sušit v bekstejdži spoďáry na sušáku za onoho všudypřítomného příslibu nějakého potencionálního online trapasu, jedno z čí strany. To napětí, kdy vběhne do místnosti jedno z  dětí, že chce utřít zadek, je zvláštní druh adrenalinu. 🙂

Tak. Dál. Ráda se koukám na fotky ze školky a občas narazím na nějakou perličku – tuhle helouvínskou archivuju a ukážu ji prvnímu, kdo si pro naší Andulu přijde. 🙂

Krom jiného taky nevím, jakému vývojovému stádiu období psa přiřadit, ale často se v něj teď mění. Chodí po čtyřech, svačiny ideálně z talířku ze země a spát chodí na pelech, který si ustele každý večer v jiné části pokoje. Obklopí se plyšáky, podestele si dvojitou vrstvou dek a jde spát. Má to už docela zmáklý.

A my ji máme kolem jedný v ložnici.

Haf.

Jak moc proměnných teď v mém životě díky koroně je, tak běhání je má neměnná.

Je na něj spoleh, umí skvěle zrestartovat.

Upravila jsem si dávky a místo fartleků teď raději běhám třikrát týdně kratší úseky na rovince u lesa, které pak už jen lehce vyběhávám.

Déšť, nedéšť. Bláto, nebláto. Jdem na to, zlato! Žlutý kiwi a opuncie jako mé současné vitaminové zpestření – obojí naprosto vynikající – a to na exotiku moc nejsem.

Jen u opuncie opravdu bacha na chloupky na slupce, i když vyškrabávám vnitřek lžičkou, vždycky se někam vetřou. Brrr…Pak je tu taky další svíčková radost, která neomrzí.

Sice voní jenom hodně z blízka, ale promíjím. 🙂 A k ní ještě další dva knižní skvosty – obří Planetarium a netradičně zpracovaný atlas světa, jejichž ilustracemi a zpracováním si chodím listovat pro radost.   Tvarohová bábovka. A k ní přihazuju další předvánoční tvoření – tentokrát skládané stromečky, které jsou celkem jednoduché a přitom udělají, podle mě, docela pěkný efekt.Přesto se ale s vámi dnes ještě rozloučím podzimně. Tuším, že letos naposled. V neděli budeme chystat první advent a já už se těším. Přes všechnu nejistotu a omezení a změny a vozejky na příděl a zapomenutý roušky a opakovaně nošený roušky a pach desinfekce na rukou a pak i omylem v puse – přesto přese všechno se já těšim. Na první sníh a že mám (nejen) dva svý malý-velký důvody, pro který chci dělat tohle období hezký.  Tak pa a brzy opět při našem pravidelném blogovém dýchánku!

Ála:-)