Espreso makiáto!

Před čtyřmi lety jsme (ještě netušíc) založili tradici poznávacích dovolených.

Začalo to Anglií, následovala Korsika, po ní loňské trio Chorvatsko-Rakousko-troška Slovinska a na letošní ročník padla volba na Itálii.

Na překrásné Toskánsko. Vždycky jsem měla srdcovku jednu, a to anglicko-skotské končiny.

Od letoška ale přidávám srdcovku číslo dva – Itálii (a to pozór, to jsem ještě nezažila Dolomity).

Překrásná architektura, malebná městečka, proklatě dobrý a extrémně levný kafe, italská kuchyně, dželáto, vřelá povaha Italů – to všechno posazený ve vlnící se toskánské přírodě.

Ale!

Pěkně popořádku…Vyrazili jsme zkušeně na noc, protože máme v týmu: profi motoristu (já to nejsem) a tři děti. Této kombinaci prostě už víme, že nejlépe sluší noční přejezdy.

Takže cvak. pohádka, spát a za 13 hodin už……koupačka pozdního rána u moře.

Aneb nekomfort prvního dne, kdy po probdělé noci čekáte na check-in ubytka.

Že se většinou spálíme právě v tento den, je halt už tradice. Bylo víc jak jasné, že pobyt ve vnitrozemním Toskánsku bez bazénu nelze.

A tak jsme tedy vybraly skromné ubytování s neskromným bazénkem.Střídali jsme tak dny v okolí s výjezdy po toskánských městech. Procházka do nejbližší vesničky do Coopu pro mouku na palačinky – protože proč ne?! Zbytek dne pak věrnými obyvateli bazénu.  A tuze spokojenými!

S výhledy na vesničku, koně a za občasné společnosti ovádů, čili hovad.  Živili jsme se slušně – abychom v itálii neudělali ostudu.

To se nesluší.  A tady už první s měst.

Siena.

Díky tomu, že jsme se nebáli si přivstat, zvládali jsme zažít města do do 12 hodin, kdy najížděla většina, začala velká horka.

Tou dobou už jsme bývali na cestě do bazénu nebo k móři.  Před nejstarší bankou světa.  Vau!

Tady spadla brada nám všem – i dětem! Ranní kaše.

Obohacené o ořechy, lněné semínko.

Dvakrát se mi podařilo vyběhnout ráno před vstávačkou – proběhla jsem se okolím a bolavé nohy vyplavala v bazénu.  Naše kostičková gembl rutina. Voltera – za mě nejkrásnějším z navštívených (krásných) měst.  Dželáto – nebe.

A u kafe jsem si myslela, že dobrý nepoznám.

Zřejmě to bylo tim, že jsem první dobrý pila až tady.   Voltera byla unikátní svou polohou – na kopci s výhledy, výrobky z alabastru a pozůstatky z dob Etrusků. Po návštěvě města koupačka.  Na White sand beach.  Trik této pláže spočíval v uměle vyběleném písku, i tak byl tento Karibik zážitek něco. Večerní zmrzka ve vesničce duchů – Chiusdinu.  Chvilka tvoření. Tady už věžaté San Gimignano.

Z původních 70 věží aktuálních 14.

S výhledem z jedné z nich…  Kofí – of kós.  Neřesti závěrečné párty.

Děti dostanou vždy volnou ruku ve výběru pohoštění…

…a pak to dopadá takhle nějak. 🙂  Cestu domů jsme absolvovali přes den.

Míst o 13 hodin jsme byli na cestě hodin 16, ale za revandž nás navigace táhla přes rakousko-německou horskou hranici.

A to vám byla slušná kochačka! Stejně jako když jsem doprala a složila všechno prádlo a vyložila si všechny dovezené suvenýry. Kde nechyběly ani výrobky z alabastru a olivového dřeva….

Tak.

Stejně jako vždycky cítím i teď radost a vděk, když se dovolená vydaří.

Fakt, že prostě jen můžem, vrátíme se v pořádku, trošku nový…

……

Moc vás zdravím a přeju hezké dny, proměnlivému počasí navzdory!

Když vidím náš bujarý pažit, který z deštivých dní silně profituje, vyhlížím dešťové skulinky, abych jej mohla začít krotit. 🙂

Páček!

A.)