Krizička

Trochu mě to semlelo.

Myslím těch uplynulých 14 dní, co jsem blogově podezřele mlčela.

Ale pěkně popořádku.

Náš týden zpět začal slibně.

Začal řádným výsadkem Šerifa do školky a rovněž i dalším vydařeným výstupem na Jedlovku.

Toho týdne jsme to stihli na hodinu, protože jen co jsem řekla na parkovišti pa našemu vzácnému doprovodu, přihnaly se mraky…

…a pak už to mám celý nějak v mlze.

Stačil jeden jediný Šerifův pohled – skleněný a nepřítomný, a bylo mi to jasný.

Že se na nás valí pořádná rýmička a že tentokrát z toho nevyváznu jen tak.

V druhym kole, jen co začal v noci aspoň jeden trochu spát, podívala se na mě stejně tak skleněně a nepřítomně Šerifka a mě začalo svírat.

Svíralo mě naštěstí jenom chvilku, protože pak sem z nevyspání podlehla i já a od tý doby se plížím po baráku a střídavě se z naší karantény hroutim.

Říkám střídavě, protože svoje hroucení prokládám nerozvážnými nákupy na e-shopech a začínám si tykat s panem Dulimovem, řidičem Pépéel.

Pak taky moc neslyšim, neb mám zalehlý uši a začíná se mi prořezávat můj první moudrák vlevo dole.

Druhým týdnem nosim takový podivný šedivý kamaše s protlačenýma kolenama a za povolenou gumičkou u pasu nosím univerzální smrkací plenu.

Šlapu furt na nějaký lego, dohání mě výčitky z přemíry pohádek v televizi a nedostaku kvalitních podnětů z mé strany směrem k dětem.

Nebýt Médi Pusíka a knížky mašinky Tomáše, tak jsem v koncích.

I přes svou vnitřní zoufalost se snažim co nejvíc držet dekórum.

Dekórum vyrovnané ženy v domácnosti, jak by někdo řekl.

Spíš mi to ale nejde, než jde.

Šerif si o tom taky myslí svý (foto výš :-)).

Ale jó, je s nima sranda.

Třeba když mi večer vleze do postele Šerif, obejme mě a řekne, že mě má rád jako raketu a zas jde pryč. Jakože nic.

A nebo je načapu, jak se sami od sebe objímaj. To jdu do kolen (a letim pro foťák).

Stejně tak, když Šerif včera vyhlížel babičku. Spořádaně na židli, až si samou natěšeností na obsah babiččiny tašky vyfuněl do okna kolečko.

To je moje vejplata za utírání nudlí a popírání potřeb svého ega.

Nevyčíslitelná – a to doslova!

V týdnu bylo navíc venku tak hezky, že jsem pro jednou neodolala a vyhnala nás alespoň na chvíli do lesa na čerstvej vzduch.

Posbírat pár listů na domácí tvoření, provětrat kamaše a modlit se, ať nepotkáme nikoho známýho.

Protože kvalita našich domácích outfitů, nepasujících párů ponožek a účesů, ta je v tyto dny na pováženou víc jak kdy jindy.

A že my se toho občas fakt nebojíme!

A přece bych našla ještě nějaký pozitivum na té naší karanténě.

Díky svým již zmiňovaným hbitým objednávkám mám solidní základ pro letošní Vánoce.

Dárky balim vždycky raději postupně, na tajňačku a v každé volné minutě.

Protože každá minuta v tichu a klidu se musí náležitě využít.

Vždycky mě pak pod stromečkem navíc překvapí, jak rychle se dá zapomenout obsah některých balíčků.

Což jsou ve finále milá překvápka i pro mě.

No nic, já se s vámi pro dnešek loučím.

Ať se vám nemoci vyhnou obloukem a když už, tak ať zaútočí krátce.

Užijte si zbytek víkendu!

Ála.)