Lusknutím prstu…

…jsme se dnes probudili do poslední adventní neděle.

A já vás srdečně zdravím. 🙂

Od posledního příspěvku uběhly, tuším, dva týdny, a tak je třeba trochu zaktualizovat dění kolem nás. Posledního listopadu jsme tradičně vystavili dopisy pro Ježíška ven za okno. Dovelebili jsme to drobným pišingrem, hrnkem mléka a doufali, že se přes noc dostanou do těch správných rukou a my se pak ráno, výměnou za ně, probudíme do stavu „odesláno“ s menším pozdravem v podobě adventního kalendáře, kterým se postupně projíme až ke Štědrému dni. Takhle to mám naplánovaný každý rok a stala se z toho už pěkná tradice. 🙂 Ke smůle dětí se mi i letos podařilo sjednat návštěvu obávané prosincové trojice. Netlačíme to nikam do extrému, takže i tato tradice u nás má své pevné místo. 🙂 Od babí s dědou dostali k Mikuláši Pohádky z lesa – na každý den připadá jeden krátký příběh z lesa a omalovánka k němu určená. To se mi moc líbí. 🙂Pustili jsme se již do několikáté várky lineckého, protože Šerif není v souvislostech lineckých ani trochu střídmý. 🙂

Obývák jsem doladila novými polštářky z Jysku – na mě nečekaně červený dobrodružství u nás doma – jeden z polštářů se dokonce hodně neminimalisticky třpytí!

A byť mě to každoročně táhne ke koupi živého stromečku, vždy zvítězí má nedočkavost a pohodlí, takže zůstáváme u naší umělé klasiky snesené z garáže. Na ozdobičkách si trochu ujíždim, stejně tak na balících papírech a taky pořád nějak neumim umotat hezkej, pravidelnej věnec z jehličí. Zato vánočku už mám celkem v paži (teď sem si samochválou stopro proklela další várku:-)).

O víkendu jsem se pustila do zbylých druhů cukroví tak, aby každý z nás měl po ruce svůj oblíbený druh – marokánky pro mě, úly pro tátu, babičce, která u nás bude na svátky rohlíčky, Šerifovi linecký, Andule kus šunky a mně ještě kokosový koule.

Asi takhle nějak to je. 🙂

Po dlouhé době jsem měla cestou na Jedlovku společnost.

Ségru a psa Forresta.

Hodně mi chybí kamarádi, společnost. Nikdy jsem tenhle pocit neměla, je to zvláštní.

Už aby tenhle divnočas skončil. Faktužale. A taky. Jen co se otevřely bazény, začala jsem trénovat na zápočtové limity. Tohle štěstí trvalo asi tak dva týdny, než nám je opět zavřeli.

V luxusu bazénové samoty jsem tak pilovala motýlka, obrátky, prokládala časovkami a zavřela to vždycky desetiminutovkou v 35°C vířivce, kterou jsem měla téměř vždy úplně pro sebe.

A pozór! Žolík v podobě hodinky u kadeřníka. Můj roztřepený koneček si po roce řekl o slovo. 🙂

Asi po dvou měsících, kdy probíhá veškeré mé pracovní a studijní působení skrze monitory, bylo těchto 60 minut mou nejvíce společenskou událostí. Jouhou!

Pak taky: nová mísa in the house!

Coby dočasná náplast na mou sociální deprivaci. Ale jo, celkem důstojný. :-))  A málem bych zapomněla!

Už, už to vypadalo, že letos zase ostrouháme, nadnulové prosincové teploty však daly zelenou výsadbě živého plotu.

Přes zimu musíme naplánovat a projednat přední záhon, abychom jej mohli hned zjara nechat založit.

Tohle bude hezký, až to bude. A moc se na to těšim.  Mám tu ještě pozdrav z dnešního výletu do Cvikova.

V pěti kilometrech žlutě značeného okruhu jsme prošli chatu zvanou jako Švýcárnu, Schillerovu vyhlídku a cvikovské lesní divadlo.  Zítra nás čeká zimní slunovrat. Dny se zase budou natahovat, začne přibývat světla.

Letos vůbec poprvé to nějak vnímám a cítím v tom i trochu symboliky, vnitřní úlevy, pozitivní výhled dopředu.

Neumim tuto svou šarlatánskou záležitost blížeji popsat, tak promluví foto za mě. 🙂Tak.

Pro dnešek vypovídáno.

Udělejte si nadcházející sváteční dny co nejvíc takový, jaký je máte rádi.

Hezké Vánoce! 🙂

Ála.)