Máme. Se.

Zdravím a přeju pěkný sváteční den všem příchozím. 🙂

Povíme si na rovinu, že doba je podivná.

Ale já moudře říkám: je třeba, a tím spíš, hledat pozitiva i v časech méně pozitivních, nejistých. Nedat se. A když jo, tak to na chvíli utopit v tabulce, dvou, čokolády, potřebně se politovat a pak zase smýšlet co nejvíc v pozitivních sférách. Pracovat co nejlépe s tím, co zrovna je.

Takže na tom dělám, makám a hledám způsoby, jak si dělat co nejvíc pěkných chvil.

Třeba v pondělí. Udělala jsem si singl výlet směr Česká Lípa, tušíc, že už je to jeden z posledních letních dní, což mi vyšlo i krásně kalendářně. 🙂

Vyrazila jsem, jen co jsem hbitě vysadila před sedmou ranní děti ve školce, vzít za cíl zříceninu Ronov, téměř sousedící Vlhošť a jeho téměř sousedící Stříbrný vrch.

A bylo to krásný. Ticho. Vůně začínajícího podzimu v poslední letní den a nikde nikdo.

Tento formát trávení volného času se mi začal strašně zamlouvat.

Má v sobě nádech dobrodružství. Nikdy předem nevím, kam dorazím, kde (a jestli) zaparkuju a kam dojdu, byť se má práce s mapou nesměle zlepšuje.

Jsem jinde. Je mi mladě a je to osvěžující.

Nemusím s sebou tahat milión svačinek, jdu si přesně tak rychle, jak se mi zrovna chce a můžu si vlastně tak trošku jakože úplně, co chci. Můžu si naplánovat výlet s několika cíli, protože nejsem omezená délkou a taky si můžu s sebou k obědu zabalit do krabičky čočku – a klidně i s vajíčkem. Nemám tím koho pohoršit.

Přičuchávám novým místům. Každá oblast na mě působí jinou atmosférou – jinak mi voní borové lesy v Doksech, jinak, tak jako divoce, voní zapomenuté louky našeho nejsevernějšího pohraničí a nejvíce doma na mě bude stejně vždycky působit kopečkové panorama v Markvarticích – to když protínám, vím, že jedu „tam k nám“.

A teď už obrazem…

Ráno z Ronova… …s výhledy v raně podzimních tónech. Další v pořadí pak Vlhošť – taková trochu atypická, sympatická hora s pískovcovými cestičkami a skalními terasami. A závěrečné panorama ze Stříbrného vrchu s Ronovem zleva… …a Vlhoštěm pěkně tváří v tváří. Zažíváme taky čas podzimních ranních mlh. Každé ráno číhám, co se nám za okny uvaří.  Dnes třeba takto.

Zatímco dopoledne jsem ještě stihla vyběhnout za skoro jasna, odpoledne trávíme s kapesníky za gumičkama od kalhot, neb děti dostihla první podzimní rýmička, s kterou bych si je obyčejně do školky troufla vyslat, nyní ale tuším, že by náš ranní školkový výsadek nebyl akceptován a trpce bychom utřeli a jeli zase zpět domů ve třech. 🙂

Vůbec netuším, kolik se mi toho tímto způsobem podaří tuto zimu odpracovat. A stejně tak odstudovat – víkend budu pravděpodobně trávit distančně u počítače výukou didaktiky plavání. No, plavu v tom už teď. 🙂 O víkendu jsme si natrhali šípek a část napíchali na drátek do tvaru srdíček…  …u babičky jsme očesali ty vůbec nejlepší, přesně tak akorát tvrdý a kyselý letňáky, ze kterých jsem upekla, jako vždycky v září, jablečný linecký koláč. Stejně asi ale furt myslim, že zašít se s bonbonama na strom je nejvíc. 🙂Krom nudle tento víkend řešíme stále opakující se témata.

Stavby vesmírné lodě.

Lego.

Pohádky. Sem tam zapaříme nějaký pexeso, občas osvěžíme kvartetem. A jídlo.

Doba kovidí mě naučila pořádné kuchařské řehole. 🙂 Včera jsme po delší době užili smažený květák……a dnes hovězí s knedlíkem.  V říjnovém Gustu jsem objevila celkem hezky zpracovanou stránku s ukázkami potravin a obsahem vitaminů, tak jen tip pro vás.

Já už mám zalaminováno. 🙂 Slavnostně hlásím, že jsem taky konečně přetřídila přes pět tisíc fotek, ze kterých jsem vybrala top 500 a vytvořila foto knížku.

Spadla tím ze mě dlouho odkládaná činnost, na kterou prostě musí uzrát čas.

Mám takhle zpracované od narození dětí už dvě a moc se těším, až ji budu držet v ruce.  A dnes už fakticky poslední:srdíčko visí, dýně stojí.

Máme podzim a máme.

Se.

:-).

Držte se, vyhlížejme společně lepší zítřky a užívejme všech zdánlivě malých radostí kolem.

Amen!

A pa!

Ála.)