Moravo, ahój!

Další kousek řeky, kterou jsem poznala jinak než z břehu.

Sjíždět řeku naskýtá úplně jiný pohled na oblast, kterou bych jinak prozkoumávala pěšmo.

Letošní ročník nabídl nejen hodně třešní, ale i radost čistě profesní – fajn studenti, kteří zvládli bez remcání i nemalé nástrahy prvního dne – totiž 16 km v patnácti stupních, dešti a vidiny stavění stanů ve slejváku.

Dobrou zprávou je, že furt ještě existuje generace kluků, co umí rozdělat oheň a jako samozřejmost odtáhnou holkám lodě na břeh. A co víc!? Generace, co ocení večer s kytarou u ohně.

Krom prvního dne, kdy jsme si odklepali kosu, jsme měli jasně jasno, pár úžehů, spálených stehen a ramen.

Každé ráno jsem se s šestou ranní chodila procházet do okolí a užívala si atmosféru vesnic, ve kterých nechyběla retro sámoška, kostelík a hospoda.

Co mi ale dělalo úplně nejlíp, byl vzduch a fakt, že jste 24 hodin venku. S minimem displejů, neustále v pohybu a bez stresu, spěchu.

Z Postřelmova do Olomouce jsme v pěti dnech upádlovali 56 km, zastavili se na oběd v krásné Litovli. Moc vás zdravím a přeju hodně sil do posledních školních dní, jejichž atmosféru si vždycky moc užívám.

Brzy opět tu na značkách!

Ahóóój!

A.)