Ahoj všem, pěkně vás tu vítám:-),
čerstvě doma usedám k fotkám a blogu, abych – ještě plně načichlá zážitky – sepsala a zaznamenala naší dobrodružnou cestu do Anglie, na kterou jsme se vydali s kamarádkou a našimi dětmi.
Naskytla se nám totiž příležitost hlídání domku v anglickém Devonu a takovéto nabídky se velmi těžko odmítají.
Ve hře bylo mnoho proměnných (kovid, Brexit, nestabilní dění ve světě, 3 děti = vysoká pravděpodobnost omarodění…), že mi vlastně až teď, doma na gauči, dochází, jaké štěstí jsme měli, že jsme vyjeli.
…a dojeli. 🙂Vraťme se ale k vyjetí.
Samotné přípravy jsem prožívala dvoufázově – doslova.
Popletla jsem totiž datum odjezdu a jen, co jsem v úterý dosmažila poslední řízek, zavolala natěšeně kamarádce, že už mám hotovo, dostalo se mi z pražského metra dost vyděšené odpovědi, že vyrážíme až dne následujícího.
Dostalo se mi ale i přátelské útěchy, že řízky budou dobrý i druhej den.
Tu jsem ocenila. 🙂 Druhý odjezdový den už sem prožívala dost zkušeně – vysílená cestovní horečkou z dne předchozího. 🙂
Zadělaly jsme děti do sedaček, kde centimetry doslova rozhodovaly.
Ve čtyři hodiny odpoledne jsme – pěkně na sardinky – vyrazili vstříc dobrodružství. Do francouzského Dunkerku jsme dorazili ve dvě hodiny ráno, chvilku si odpočali a prvním ranním trajektem v šest ráno odpluli do anglického Doveru.
Trajekt byl pro děti ohromnej zážitek a vlastně i samotná cesta nocí.
Po dvou hodinách plavby země na obzoru: doverské útesy.
Mírná úleva ze zvládnutí první části přepravy… …druhá však před námi.
Řízení vlevo!
První metry jízdy na opačné straně nám dost motaly hemisféry – a co teprv kruháče doleva. Ty čtyřproudové pro mě byly dost pokročilou matematikou, ve které jsem se mírně ztrácela. Naštěstí však řízení a celé věci s dopravou měla pod palcem kamarádka, kterou tímto zdravím a stále ještě hluboce obdivuju. A protože jsme si cestu do Devonu chtěli rozdělit do částí, první zastávkou byl Corfe castle.
S roztomile anglickou vesničkou…
…a nečekaným pralesem na cestě k hradu.
Dalším zastavením, které jsem na cestě vybrala, bylo pobřeží Dorsetu.
A turisticky velmi vytížený Durdle door.
Do našeho zapůjčeného anglického domů jsme dorazili večer.
Bydlení ve stylu Rosamunde Pillcher – s lesním ovocem k zobání.
Co víc anglického si přát?!Dne dalšího jsme vyrazili k Brixhamu – předpověď počasí vypadala slibně, takže pláž se zdála být jasnou volbou.
Auto jsme zaparkovali trochu dál, protože jsme dostali tip na hezký výlet podél pobřeží.
Nejdříve jsme minuli zajímavou stavbu – orientační bod pro námořníky.
A pak už se nebe začalo protrhávat a před námi se otevřel pohled na oceán.
Přeskočím tu část, kdy se z mnou slibované půl hodinky k pláži staly hodiny tři.
Tu část, kdy jsme šli v pantoflích, krokskách, s igelitkama v ruce a nakonec i dětma na břichu/za krkem a potkávali turisty v pohorách… …(tohle všechno se vám totiž se mnou může dost pravděpodobně stát)…
…a vemem to rovnou přes úchvatné scenérie…
…volně pasoucí se koně…
…až na samotný cíl: pláž.
Jedno z nejhezčích míst, které jsem kdy viděla a které jsme měli celé pro sebe.
Kontrast zelených útesů a modrého a divokého Atlantiku neměl chybu. Děti se poprvé koupaly v Atlantiku a jejich nadšení z vln bylo i nadšením mým.
Hnusná instantní káva (kterou jsem celé tři hodiny nesla v ruce) s ještě celkem ucházejícím stavem manikúry.
Domů jsme dorazili celkem pozdě, a tak jsme večeřeli rizoto v deset večer, než jsme padli únavou…
…a já veřejně všem slíbila, že další den už bude odpočinkový…:-)
O tom až ale příště…
A.)
Napsat komentář