Naše malá dovolená

Pěknou středu vám přeju:-),

uplynulé dny jsme trávili intenzivním poznáváním, šlapáním a nasáváním vůní prázdninového léta – tentokrát ryze českého.

S chutí toho co nejvíc vidět jsme zabalili, na poměry cestování s dětmi, velmi minimalisticky a vyrazili na průzkum Krušnohorska, neb právě v této lokalitě, konkrétně v Klášterci nad Ohří, poměrně čerstvě přebývá má sestra, jejíž prázdný apartmá jsme si s radostí na dobu určitou vypůjčili.

Tento způsob cestování je vůbec největší výhrou – ať už proto, že celkem pohodlně obdržíte spolehlivé tipy na to, co vidět/nevidět v okolí, či pro svůj low-cost charakter, díky kterému můžete ušetřené love nestydatě utopit v nanucích:-).

Měli jsme ty tři dny nadupaný už od začátku – sotva uběhla první hodinka a kousek cesty, vystupovali jsme na parkovišti v Dubičkách – retro vesničce poblíž Ústí n. Labem, kde jsme vzali za cíl okolí kostelu sv. Barbory. A ukázalo se býti jako dobrý tah.

Kostelíku přilehlá restaurace a penzion nabízí z terasy neskutečné výhledy na meandrující Labe a protože těch já se nikdy nenasytím, vydali jsme se do okolí na další dvě nedaleké výhledové body – Doerellova vyhlídka a Mlynářův Kříž. Oba tyto body jsou vzdálené 1,5 – 2 km od restaurace, každý na opačnou stranu.

Vyhládlí na kost jsme si na závěr dopřáli každý dle svého dovolenkového vkusu v restauraci a nechali děti dodělat na přilehlém (a moc pěkném) hřišti.  To na cestu jako když najdeš!

Kostel sv. Barbory a stejnojmenný penzion s restaurací…

…kde si můžete usrkávát pivko z terasy s takovýmito výhledy. 

Cestou po žluté směr Doerellova vyhlídka. 

Kde mě to dojalo ještě víc. 

A ještě do třetice – Mlynářův Kříž.

Tam už jsem šla do kolen:-), 

Smažený květák je od malička moje nejoblíbenější jídlo a kdykoliv jdu někam do restaurace, mám jej v hledáčku jako první, protože doma nerada smažim (a moc to ani neumim).  

Zbytek odpoledne jsme věnovali Klášterci.

Ségra nám připravila plán města, kterého se důležitě chopil Šerif a my šli v jeho stopách.

Vydatnou procházkou přes zámek, pobřeží Ohře a náměstí jsme toho dne nachodili (a Šerif prosím pěkně celé po svých!!) 17 kilometrů a zpečetili to nanukem na schodišti kulturního domu.

 

Večerní hygiena a že je byt uzpůsoben pro život ve dvou?

Nou problem. 

Vybalili jsme si na zem svou cestovní tašku a večeřeli (někdo na stojáka, prominenti na židlích) šunku z Lidlu se zeleninou.

Punk nám vlastní.

Druhý den jsme odstartovali romantickou kláštereckou zříceninou Šumburk.

Pak jsme to stočili do nedaleké Kadaně.

A přesně, jak mi sestra začervenila v poznámkách, město stálo za pozornost.

Asi minutu před tím, než v této fontánce Šerif hodil skluza a rozeřval se na celé přednáměstí.

Tyto situace přímo miluju. Dějí se nejčastěji buď kolem poledne (hlad) či k večeru (únava).

Katova ulička na náměstí, údajně nejužší ulička v Čr a kdysi měla vést k popravišti.

Na oběd jsme zastavili U Bílého Beránka, kam bych doporučila všemi deseti – prostorná, hezky zařízená restaurace s terasou. 

Když už jsme byli v Kadani, zavelela jsem k zdolání zdejší stolové hory Úhošť.

Jedná se o přírodní rezervaci se specifickou atmosférou. 

Zatímco úpatí připomíná vlhkou džungli, úbočí a vrchol těžko určit – něco mezi sadem, loukou.

A právě ona neurčitost je i jejím kouzlem, spolu s výhledem na chomutovské průmyslové zóny v kontrastu s krušnohorskými hřebeny.

My jsme si tu, asi z onoho učarování, zadělali na menší bloudění (ano, i na stolové hoře lze).

Sešli jsme dolů opačnou stranou a dost nešikovně si tak prodloužili cestu k autu.

Navigace hlásila sice cíl za hodinu a sedm minut, jenže ji tak hlásila beze změny už nějakou dobu, což ve mně, spolu s hladem, vyvolalo lehkou formu hysterie, která každou zatáčkou nekonečně dlouhé asfaltky sílila, stejně jako se každou zatáčkou krosna s Andulou po celém dni chůze více a více zařezávala do zad.

Stihla jsem na adresu své polovičky zaslat ještě několik nevybíravých a vzteklých poznámek (a které statečně a zkušeně odvracel), když se mi podařilo vyprosit stopa, kterým jsem muže poslala pro auto a my na něj zatím čekali pod ořešákem.

Večer už jsme vytuhli u Šejtročka a vzpomínali na naše odpolední dobrodružství. 

Třetí den putování jsme odlehčili procházkou okolo hradu Loket, únava už byla citelná na každém z nás.   

A tím bychom to měli.

Měli jsme to pěkný a ani jsme nemuseli nikam letadlem.

Nejvíc pak asi pohled na zapáleného Šerifa, který chtěl po každé vyhlídce, hradu přídavek a doteď se mě ptá, kdy zas někam pojedem.

Nehledě na to, jak za ty tři dny stihly děti povyrůst.

Tak cestování zdar!

Snad vám nějaký z našich bodů bude užitečnou inspirací.

Mějte se pěkně a brzy opět na viděnou!

Ála.)