Naše pravidelné týdenní podivínství

Nejeden se nad tímto podivínským rituálem pozastavuje, neskrytě se podivuje a skrytě si pro sebe myslí, že mi trochu šplouchá na maják.

Nešplouchá!

Já to totiž dělám zcela dobrovolně a fakticky ráda. Nepokrytecky.

Prostě sbalím děti a místo fitka si dám do těla venku na vzduchu, aniž bych musela pracně shánět hlídání.

Krok za krokem si tak funim, vedu nějaké to slovo se Šerifem a přibližuju se cíli.

To mám ráda, jednoduchost. Jasně daná pravidla. Pocit „splněna“. A taky fakt, že každej máme možnost ovlivnit svou pílí a poctivostí ono dosažení cíle. Ať už je jakýkoliv.

Já i díky tomuto zdraví prospěšnému rituálu nyní oblékám o číslo menší gatě a běh (v takové formě, jak jej provádím – tedy rekreačně) je pro mě o stupínek níže než je samotný výstup do kopce se živým závažím.

Počasí, nepočasí, jednou týdně si tam pro to svoje „odškrtnuto“ jdeme. I kdyby trakaře padaly!

V létě, když panovala vedra, vycházeli jsme ještě před sedmou a snídali na vrcholu čerstvě utržené borůvky. To byla romanťárna, vám povím.

Rána jsou obecně nejlepší. Nepotkáme živáčka a všechno kolem je ještě takový čerstvý. Včetně mě a mého morálu, který jde s přibývající hodinou k šípku.

Když pak prší nebo přituhne, zveme jednoduše na pomoc pláštěnky a ne moc slušivé pokrývky hlavy.

Řešení tu jsou vždycky, hlavní je nepolevit a nevidět v nepřízni počasí překážku či dost průhlednou výmluvu.

A že to občas svádí!

A tak to víte, že jo.

Jsou rána, kdy se přemlouvám a někdy i vztekám, když se nadvakrát vracím pro pitíčko nebo pro zapomenutý hák. Bez něj jet totiž NE-MŮ-ŽE-ME!

To pak ale zase platí ozkoušené pravidlo, že čím míň se mi chce, tím líp se mi jde a tím větší radost z výletu mám.

Na vrcholku je třeba posilnit posádku a také zde probíhá výsadek Šerifa – dolů již musí jít po svých.

Cesta zpět už tak sportovního rázu není. Můžou za to endorfíny a šouravé tempo, kterým se vracíme na parkáč, doufajíc, že to za mě nikdo nepostavil.

To by nešlo totiž, podélně to furt nechápu.

Cestou míjíme rozcestník s panorámaty, kde probíhá dojemné rodinné focení…

…a to samé, akorát v dívčí sestavě, probíhá i na louce, kde je další kochací zastávka, na kterou při výstupu není moc prostor.

Kuk, holka!

Pak, když už je všude vymeteno – myslím tím kaluže, jedeme spokojeně domů.

Šerif tuhne během pár minut a já, zbitá, ale ještě ne tak moc, abych v sobě nenašla poslední zbytky své mladistvé škodolibosti, pořizuji foto, abych se mu později mohla nedospěle smát.

Jo!

Furt to funguje:-)))

Mějte se hezky!

A.)

picture