Dostali jsme úkol.
Dočasně ubytovat, pohostit a zabezpečit psa Forresta.
Plemeno lovecké a k dětem tak vstřícné, že i dětskou komoleninu svého jména na výsledného Fojka si nebral nikterak osobně.
Vrtěl i tak a děsně rád. Vlastně furt.
Vrtěl, když jsem mu přilepšila piškotkem, vrtěl, když se mu podařilo ulovit mouchu a nebo třeba, když na něm děti stavěly opevnění.
Vděčná povaha. Snad jen trochu bojácná – to když se třeba jen tak z ničeho nic lekal vysoké trávy.
Užili jsme si spolu ve dvou nádhernou podvečerní procházku okolím a stejně boží byl i ranní hodinový výběh, kdy jsem vůbec poprvé běžela s popruhy a nechala si do kopce pomáhat tažením. Nemusela jsem na nikoho čekat a nic organizovat.
Byla to voda pro můj mlýn. Svoboda, klid, výhledy a tichý a vděčný parťák, který po vás nic nechce.
Max tak zastavit na bobek.
I tak si ale zatím na pořízení vlastního psa k nám domů, hlavně teda asi pro děti, netroufám.
Péči o dalšího člena rodiny, najít si čas na důslednou výchovu, řešit včasná venčení – na to přesně teď kapacitu nemám.
Role „občassipůjčimapakzasvrátím“ je zatím ta nejperfektnější.
Jo a jinak – sklidili jsme poslední úrodu mrkve a rána jsme trávili kocháním se nad zamlženými svítáními.
Konec hlášení!
Tak páčko!
Ála.)
Příborník, sekretář…
Naše dny…
Napsat komentář