Spíš? Si piš!

Až tak krásná rána podzimní tu někdy máme. Zrovna dnes jsem se do jednoho takového probudila.

Nenechte se moc unést, ono totiž probudit se do něj dá někdy pořádně zabrat.

Šerifky šláf režim mi nedá moc spát a nějak mu furt nerozumím, natož jej přizpůsobit ku obrazu svému.

V noci mě k sobě svolává v intervalech kratších jak dvě hodiny, přičemž třetí hodina ranní je její vstávací, zapíná majáky a bohužel je v tu dobu vůbec nejroztomilejší a čerstvá a upovídaná, že těžko ji tento vstávací nešvar mít za zlé.

V pět rovných většinou tuhne do hlubokého spánku. Zhruba 30 minut na to slyším mnou tolik obávané „mamííííí“ z vedlejšího pokoje. Šerif vstává.

Mezi jejich vstávacím harmonogramem se mi tak naskýtá třicet minut, během kterých se mi buď stihne odezdát série divnosnů v nějakém hyber spánku a nebo – v tom horším případě – trávím minuty ležíce zkysle s vědomím, že už to mám za pár.

V 5:05 kokrká kohout, 5:25-5,30 vyjíždí soused do práce po štěrkové cestě, 5:30 taky zvoní mužovi poprvý budíček do práce..

Ještě za tmy tak většinou scházíme dolů. S rozespalou Šerifkou a hladovým Šerifem. Po salmonelovém období totiž nyní prochází učebnicovým jojo efektem.

Než se ohřeje voda na čaj, zapínám automaticky televizi. Snídaně s Novou s Hankou Mašlíkovou a jejími čtyřkami (pětkami, šestkami..?) mou ranní depresi pak ještě prohloubí. Ale protože je třeba ve všem hledat pozitiva, i zde jedno je. Už je po šesté, což je podle mě oficiální začátek rána a nového dne. Hurá! Další noc za námi!

(Blížící se časový posun a jeho následky si pro jistotu zatím ještě nepřipouštím).

Nastává tak čas na přípravu snídaně, během které to Šerifka na svém pozorovacím a čekacím místě na přebalováku nekolegiálně zatáhne, což je podraz vůči mně a dost to trhá partu.

Ne-va-dí! Usmiřovací digestoř selfí všechno urovná!

A protože ranní mrzeníčko většinou ještě přetrvává, vybírám si žolíka v podobě povolené poobědní kávy již v osm ráno. Osladím si ji cukrem (samože třtinovým, ten se totiž jakoby (ale fakt jenom jakoby) nepočítá). Na množství nešetřím. A čekám. Čekám, než kofein začne působit.

V této opojné čekací chvilce přemýšlím, komu si postěžuju na svou mizernou kvalitu spánku dneska.

Muž to pro dnešek schytal hnedle ráno u dřezu, kdy si chudák šel zcela nevinně do ledničky pro svačinu.

Tak ségra. Jó, to by šlo. Ona je držák.

Asi už začíná působit káva s cukrem, protože dostávám skvělý nápad vypsat se ze svého velkého trápení na blog. Jistě to zahýbe světem.

A tak to vidíte. Naše rána a můj zombí režim, na kterém přežívám už nějaký ten pátek a díky kterému se k Vánocům asi poohlédnu po nějakém tom krému pro zralou pleť.

A protože je Šerif podle výsledků stále ještě potencionálním přenašečem, školkové dobrodruštví jest odloženo na dobu neurčitou a trávíme dny v plné sestavě.

Pečeme podzimní koláče, chodíme na šípek…

…zákoutí zdobíme posledním lučním kvítím…

…do kapes sbíráme po cestě spadané vlašáky…

…a taky si lezeme na nervy (k tomu ilustrační obrázek bohužel nemám).

Dneska jsme se jali provětrat holiny do lesa.

Mládenci ušlapali skoro dvě hodiny po svých. Stálo nás to jenom jedno celý Haribo a milión zamítnutých prašivek.

Matky si vylily svá srdíčka, probraly slevičky a sem tam i pohovořily souvisle s dokončenou myšlenkou.

Košíček jsme naplnili, materiální cíl byl tak naplněn.

Na to, že jsem přes Šerifku na břiše neviděla moc na cestu a druhá z matek nemá hledací dar, spokojenost. Kvalita hřibů byla prvotřídní, stejně jako bramboračka, kterou jsem uvařila k pozdnímu obědu.

Vařila jsem ji sice skoro dvě hodiny, protože omladina byla v nebývalé kondici a plná dobrodružných nápadů, ale čert do vem.

Šerif má Šerifku rád a to pak jde všechno stranou.

Ona totiž Šerifka je teďka strašná kočka, jak má ty náušnice.

Perfektně vyzní na její lysince a šmrncovní samurajský ocásek tomu dodává jó šťávu.

Neboj, holka. Všechny jsme si tím prošly.

A tím končí má dnešní rozprava.

Snad nebyla moc fádní a nudná.

Čekají nás zřejmě krásné, slunečné dny, tak se na ně dobře vyspěme.

Haha.

A.)

picture