Na bílo, prosím!

Jsem zase jednou dostala nápad!

Náš černý stůl, který už černý není ani trochu, mi byl trnem v oku už dlouho.

Jak jsem postupně dozařizovala prostory bílým nábytkem, pro který mám slabost, přestal se mi sem barevně šiknout.

Přitom si ale myslim, že je to stolek furt ještě šikovnej a bylo mi líto ho jen tak odepsat.

Takže jsem jednoho dne celkem impulzivně, jak je mi to vlastní, sjela do obchodu barvy-laky, kde jsem se podělila s paní prodavačkou o svůj naivní plán.

„Chci přetřít černej stůl na bílo. A bez škrábání, prosím“.

Paní se trochu pousmála, dlouze odmlčela, v hlavě si zamyslela své a vybavila mě čtyřmi plechovkami bílé barvy.

Že to by prý fungovat mělo.

Pak mi už jen při odchodu popřála hodně štígra.

Dne následujícího jsem se pustila s vervou do práce.

Zdeněk byl vůči mému nápadu víc jak skeptický, ale naučil se již, že bojovat s mou umanutostí nemá smysl.

A to i v případě, když ví to, co nevím já a do čeho se ženu.

Odvaha mi nechyběla. Píle a pracovní morálka taky ne – vždyť sem se s tim mordovala celá dvě odpoledne.

Zato zkušenosti jó.

Díky jejich absenci je náš staro-nový stůl se šesti židlemi jedna velká nedokonalost.

Tu zaschlá kapička bílé barvy, tam zase čmouha a hodně pečlivému pozorovateli jistě neunikne ani pár kosmetických vad – to když mi do nezaschlého nátěru vletěl hmyz.

Ale co už!

Mám bílej stůl tak, jak jsem chtěla.

Není dokonalej a zlí jazykové dokonce tvrdí, že se mi za chvíli oškrábe.

Já jsem ale na to svoje dílo pyšná.

Krásně mi sem ladí do party a dušička má klid.

A co teprv, až budou hotové nové povlaky na židle, pro které jsem vybrala látku viz foto níže?!

To bude můj/náš stůl snů!

Ála.)