Červnová všehochuť

Pěknou neděli vám přeju – ano, už zas. 🙂

Od března mi začaly dny tak rychle utíkat, jako by ani žádný duben, květen nebyly a rovnou šup ho do letních prázdnin.

Letní mini visí sice stále ještě na ramínku v šatně, zelené plody třešní na stromech a první červenající jahody už ale vyhlížejí její velký, pozimní comeback! 🙂

Dnes mám pro vás připravenou všehochuť z dění kolem, takový mišmaš uplynulých dní.

A asi toho bude víc.

Se omlouvám. 🙂

Tak jdeme na to!

Začneme klasikou.

Snídaně na Jedlové – hned po výsadku dětí ve školce si sem jdu sem tam zasloužit vrcholovou snídošku s tapetou Klíče a spol.

Většinou tu jsem už něco kolem půl osmé, nechce se mi vracet domů na snídani, tak si ji beru s sebou, protože nalačno mi to úplně dobře nechodí ani neběhá.

(Ani nemyslí:-)),

Musím též zaznamenat letošní první houbařský úlovek.

Hřib kovář.

Snad. 🙂

Doplnění bílkovin po návratu domů v podobě proteinových palačinek s poctivou dávkou kávy.

A nejskvělejší je vždy to, že i se sprchou mám do devíti plně hotovo a celý den před sebou.

Přírodní památka v Lísce, a sice území souvisle porostlé měsíčnicemi, není asi žádný velký objev, nicméně, já sama jsem tu ještě nikdy nebyla, takže jsme tento cíl vzali s vděčností útokem, protože je dětem tak akorát na míru – tam i zpět necelé tři kilometry pohodlné cesty.

Měsíční pole se nám zjevilo v úsměvně malém rozsahu a to tak, že místo posetých plání,spočítali bychom je ve čtyřech lidech a jednom psovi na všech našich prstech dohromady. 🙂

Lov měsíčnic tedy tentokrát skromný, pravdou ale je, že nám to bylo všem asi jedno, procházka v lese je vždycky fajn už jen z principu.

Nesmím vám zapomenou ukázat ještě další z krásných míst – Křížový vrch v Rynarticích, který si díky parkingu v těsné blízkosti vrcholu úplně říká o piknik při západu slunce… …a nebo taky Sokolí vrch v Dobrné, kde to v těchto dnech krásně kvete v tmavě fialové.

Dál.

Den dětí.

Polovina dění se udála ve školce, odkud si děti přinesly vybojované čtvrtkové medaile, část proběhla u nás doma.

Největší radost nadělal bez debat hrášek – tam jsem spoko i já, protože je vyloupávání na nějakou tu chvíli pěkně zabaví. Navíc zdravě, že jo. 🙂

 Sobotu tu s námi trávil pes Forrest.

Bylo to pro nás (hlavně pro děti, které mu neřeknou jinak než Fojek) příjemné osvěžení.

Je to pes dobrák a strpí hodně – i ty nejsekyrkovatější sekyrky. 🙂

 Na sví jsme si přišli úplně všichni.

Já, když jsme si ve dvou vyrazili s popruhama zaběhat (povím vám, že takhle rychle jsem kopce nikdy neběhala, tudíž i návrat do bezpohonné reality bude krutý)… …a děti, když mohly (tím, že mám syna, kterého navíc dokumentuji přiloženým fotem, jsem ze shody podmětu „děti“ a přísudku s „y“ na konci, vždy trochu rozpolcená) poroučet a být na chvíli chvílemi pány situace.

Pojďme se jednou pro vždy blogově dohodnout, že děti bez ohledu na pohlaví budou zde, na této adrese, s přísudkem vždy tvrdým! 🙂

A takto za výborně mé běhací trasy.

Jarní explozi vystřídalo luční kvítí.

Přičemž těžko vybrat vítěze.  Dokumentace blížícího se deště, kterého si v posledních dnech upřímně užíváme.

Ze stolu pak jeden evergreen v podobě krupičky – to když chcete kaloricky vybouchnout…

…a nebo se pak zase ukáznit cizrnou na paprice.

Tou se taky dost opakuju:-).

V Albertu jsem pořídila nové, šik skleničky na jahodový džem, na jehož tvorbu už střádám plány – jen co logisticky vyladím návštěvu vraňanských jahodových plantáží. 🙂Jednou za den si teď dopřávám takovou svou malou snobárničku.

Udělám vždy ententýkydvašpalíky a buď to vyjde na karamelový Starbucks macchiato, nebo to obyčko.

Přičemž obyčko není ani jedno.

Fakt si šmakuju.

Zákoutí – pěňák – nohy nahoře.

Desetiminutovka duševní hygieny.

Našla jsem svůj první čtyřlístek v životě.

Věřte nebo ne, tato ostudná bilance je skutečností. 🙂

 Pak taky mám vždycky radost, když můžu do košíku přihodit nová čísla Albert a Billa magazínů. Ráda jimi listuju, většinou tak jeden, dva nové recepty provedu v reál.

Jsem teď vděčná za každou vařící inspiraci, neb jsem si karanténou totálně vyhořela co se vařící inspirace týče.

Jako jo, problém světa – jenže chtě nechtě se musí denně (vy)řešit.

A právěže tentokrát mě zaujala tato paprikovo-rajčatová polévka.   Jež je celkem jednoduchá v základech – ten tvoří pečené papriky a rajčata.

Dnes jsem ji večeřela spolu s pečenou bagetou a jedno velký paradoxní mňam, protože obyčejně papriky vůbec nejim. 🙂

Na víkend se tu taky mihl po delší době perník.

Jinak než celozrnný se strouhanou cuketou/jablkem už ani nepeču.

Jeden z mála dezertů, kde se kompletně vytratí i nikterak zvlášť výrazná celozrnná chuť mouky – tak proč si to neozdravit.

A pozóór!

Už se blížíme do finále!

Vitríny se dočkaly menší aktualizace, která se, přiznávám, může jevit jako mírná obsese…

…to já ale bytostně odmítám!

Naprostý, faktický nepodložený, holý i čirý výmysl. 🙂

A na to si připijem!

Vám přeju zítra příjemný začátek týdne, ať jste v plné síle a dobrém rozmaru!

A kdyby ne, tak:

pěňák – zákoutí – nohy nahoru.

🙂

Ála.)