Kompromis

Sladký.

Moje třináctá komnata.

Roky mi trvalo, než jsme si potykaly a narovinu řekly, jak to spolu máme a budem mít.

Sladký je moje neřest, z které jsem byla v mládí živa, v období, kdy jsem se vzdělávala v oblasti výživy, si jej kontraproduktivně odpírala a nyní žijem ve smíru.

Už neplýtvám energií ve snaze omezit něco, s čím si v menší míře jinak dokážu doslova osladit život.

Mám na to papír, že vím, že cukr může s naším tělem to a to.

Pak je tu ale taky slovo „míra“, které musí v kontextu věci zaznít.

A společnost žije v čím dál větších extrémech – buď omezí úplně, nebo užívá v přemíře.

Jeden kousek denně. Takřka bez výjimky, co si sama napeču. Za tyčinky a jiný pochutiny neutrácim.

Takhle nám to šlape.

V rámci své cesty jsem zkoušela i hodně, ale opravdu hodně receptů ze zdravějších variant surovin.

Až na výjimky jsem došla k závěru, že většina lépe vypadá, než-li chutná. Nemluvě o celkem zanedbatelném benefitu z nutričního hlediska – já osobně očekávám od dezertu spíše chuťový vjem, spíš než významný zdroj makro a mikro živin, od toho tu jsou další hlavní chody dne.

Už nějaký ten pátek tedy zůstávám věrná klasice.

Včera jsem se pustila do žloutkových věnečků a dopadly na jedničku!

K večeři jsem už ale ráda zůstala u zajeté klasiky – zeleninového salátu s cizrnou a balkánem.

Protože kompromis.

Funguje.

Amen!

Snad jste si užili víkend, zítra, ať vstanete pravou:-).

Mějte se fajn!

Ála.)