Prázdniny, ahoj!

Poslední prázdninový den.

A že si dal na čas!

Já už se totiž poslední dny pohybuju v relacích nahoru a dolů – spíš teda dolů.

Došel mi benzín a stejně tak i pochopení pro houževnaté parné letní dny.

Už se tu tak nějak máme všichni okoukaný a potřebujem změnu.

Víc klidu, osobního prostoru a čerstvej vzduch k dýchání.

A asi i dobře, že jsme k nim došli všichni tak nějak přirozeně, protože od září nás jich nečeká málo.

Šerifku zítra čeká její první ofiko den ve školce. Pravda je, že za loňský rok už leccos během vyzvedávání bráchy pochytila, takže prostředí trochu zná, jenže na ostro to bude stejně úplně jiný, byť s ním bude ve stejném oddělení.

Jsem napjatá jak kšandy, jak to daj.

Věřim jim. I sobě.

Asi to nepůjde všechno jak po másle, ale intuice mi říká, že by nám všem mohl nový režim víc dát než vzít.

Za prázdniny udělali oba v lecčem pokrok (neplatí pro čištění zubů, oblíkání a úklid hraček, tam si zvykli na mama servis).

Šerif se naučil jízdě na kole.

Při jeho vrozené topornosti a opatrnosti je to skvělý posun.

Dnes jsme spolu absolvovali cestu k babičce do města – on jel, já vedle běžela.

Že z kopce zároveň brzdit a šlapat je kravina, to mu asi ale nevysvětlim.

Spoustu jsme toho přes prázdniny taky nachodili a co se plavání týče, tam přetrváváme u rukávků.

Ale třeba takovou kresbu nebo jinou tvůrčí činnost rukou? Tu jsme ošulili na plné čáře!

Šerifka se stihla proměnit ve většího člověka a v hodně činnostech už si poradí i vystačí sama.

Nebojí se zkoušet, nebojí se už i ode mě vzdálit. Povídá už celkem obstojně, silná je hlavně v gestikulaci.

Bych jí vždycky i věřila, že má vyčištěno. Ale suchý kartáček ji vždy provaří.

Esíčko ale stále ještě schovávám v rukávu.

Došlo totiž k plánovanému přesunu dětí do pokojíčku, což je pro nás velká věc.

Zatím jsme se od narození Šerifky vědomě dopouštěli údajného největšího zabijáka manželství – oddělenému spaní.

Já s dětma v ložnici na hromadě, táta dole na gauči.

Jenže, jak už dětem trvalo třeba hodinu, než večer zaberou a já zabírala pravidelně v osm dřív jak ony, uzrálo to ve mně na „dost“ a přesun jsme slavnostně uskutečnili jednoho rána během jedné prázdninové soboty.

Ve zkratce: jediný, kdo od té doby špatně spí, jsem já.

Budím se každým kňournutím z pokoje (protože reflex) a zvykám si na manželova chodidla umístěná oprávněně v  jeho půlce postele, kam jsem si je za tu dobu naučila během spaní dávat já.

Díky této nově nabyté dovednosti jsme v pátek 30.8.2019 poprvé nechali spát děti u babičky na chatě.

Chápete?

Poprvé spali jinde, než doma s námi.

To je pro nás, vytížené péčí o děti, důvod k radostnému povyku, neb se tím otevírá nespočet nových možností!

Tak fňuk, děti moje, hezky se na to vyspěte a zítra hurá za dobrodružstvím.

Vám přeju taktéž bezproblémový a hladký začátek docházek všeho druhu.

Ála:-)