Den(ny) debil

Ahoj všem!

V první řadě díky za obrovskou vlnu solidarity týkající se spánkové situace naší rodiny.

Já mám ale trochu podezření, že jsem si tímto veřejným posteskem nad věcí celkem banální a přirozenou, rozhodila svoji karmu – spíš ji tedy asi celkem naprdla.

Od pondělka se nám totiž daří.

Šerif dostal svoje první pigáro a dost to prožíval. Bodnutí jsme museli ošetřit mastičkou a pak si lítostivě a strašně zodpovědně zároveň zahlásil marod.

Sedl si do křesílka a zbytek dne posmutně marodil s žihadlem a nechal se opečovávat u pohádek.

Pak přivalil domů Zdeněk s nadobro zničeným oblíbeným trikem. Náladu si chtěl spravit montováním zámku na novou bránu. Po půl hodině přišel i se zámkem, že prej to urval.

Já jsem toho odpoledne, při vypravování dětí v předklonu, na sebe z tašky shodila telefon. Nejdřív šupou do hlavy, že mám na spánku slabou modřinu, pak na zem. Displej křup.

Vrcholné číslo jsem ale předvedla až následujícího dne, kdy jsme brzy ráno měli naplánovanou Jedlovku…

Už při skládání kočáru jsem si do rtu vrazila dětský držadýlko –  sice jsem si odnesla menší podlitinku, ale nic hroznýho. Asi rozehřívací kolo.

Abych nebyla úplně jednostranná, výstup byl tentokrát parádní. 56 minut a můj novej osobák. Snídaně na vrcholku boží.

Když jsme se vraceli zpátky domů a já se svižným tempem blížila naší ulicí do kopce k baráku, kde na mě měl čekat pán s balíčkem, zaslepená svým „všechnostihnuvšudejsemvčas“, vjela jsem v rychlosti blížící se 50 km/h do podélně situované díry, akorát připravené k zalití. Vůz s námi nadskočil, podle Šerifovy výpovědi jsme dokonce i letěli, zarachotil, spustily se stěrače jako u opravdický nehody a já s vypětím všech sil dopravila vůz k nám na dvorek.

Zatím to dělá odřený spodek, prorvanou pneu a víc se uvidí.

Ono totiž, s tou dírou se to mělo tak. Pruh vede přes celou silnici na šíř a jezdila jsem přes něj denně. Věděla jsem o něm a ráno, když jsme vyjížděli na Jedlovou, měl ještě své původní rozměry. Jenže! Během těch dvou hodin, co jsme byli pryč, díru někdo připravil na zalití (přitom kolem ani živáčka), tudíž byla dokonale vyhlazená a zbavená vrstvy štěrku. A s tím já nepočítala. Zatímco by jeho se jeho původní rozměry s mou rychlostí blesku vypořádaly, ty nové mě zradily. Au.

Plyne z toho to, že zas tak blbá nejsem, ale pořád trochu jó – víte co, slovy Zdeňka „nepřizpůsobila jsem rychlost stavu vozovky“. A slovy pána doručovatele, který náš let vidět zblízka „Ježiš, ženská, vždyť tu díru ste přeci musela vidět, né?! Ale dobrý, volej vám neteče.“

Místo týdenní rodinné dovo na jihu Čech budu kupovat nové pneu.

A to jsem si vždycky přála!

Tím ale výčet včerejšího dne nekončí.

Deprese se prohloubila ve chvíli, kdy jsem zjistila, že Šerifka nemá jednu náušnici.

Dostala je darem od babičky, pravé zlaté a po mně – nosila jsem je jako malá.

Vydržela je mít na sobě den.

Pročesali jsme dům a nic.

A to ji přitom tak slušely!

Také ve věci spánkové ještě není stále rozhodnuto.

Úspěch jsme zaznamenali ve spaní v postýlce, tam už po uspání vydrží. S frekvencí buzení to je ale horší – co hodinka, dvě na mě vykoukne tmavej obrys hlavy a stížnosti začínají. Následuje chlácholení, zdárné uspání a za hoďku to samé.

Ještě, že je v takovym ňuňu věku. To se promíjí všechno.

Po dvou devastačních dnech jsem se dneska rozhodla, že se do ničeho velkýho poštět nebudu a zůstávám v okolí domu.

I přes tento zákaz  jsem ale ráno stihla kopnout do hrnku horkého čaje a následně po něm klouznout na zem (naštěstí chytře).

Šerifka počůrala Šerifovo křesílko, rozvařila sem vajíčka a vyklopila na zem těstovinovej salát k obědu. Když jsem ho chtěla venku na zámkovce nafotit.

Nic z toho si nevymejšlim ani nedokresluju, bohužel.

Na tenis, slibuju, už taky radši koukat nebudem, protože beztak to Kvitová vyžrala kvůli nám.

Tolik z našeho aktuálního zoufalství. Ale nebojte, po včerejšku už se tomu smějem a čekáme, co přijde dál.

Je to napínavý.

Ať se vám daří líp a bacha na díry.

A.)