Naše dny…

Pěknou neděli všem :-),

doma to padlo.

V úterý byl Šerif nebývale nemluvný, školka od začátku týdne podezřele poloprázdná a ve středu se probudil s devětatřiceti rovnými.

Šerifka si do toho taky pokašlává, takže forma.

U nás se většinou marodí na kopě.

Nataháme do obýváku na zem matrace, deky, polštáře a přežíváme.

Šerifka dělá všechno pro to, aby od bráchy pochytala co nejvíc bacilů a trochu ho morduje, aby toho neměl málo.

Oproti tomu Šerif, to je profesionální marod.

Sám si říká o medicínu, připomíná měření teploty a nedej bože, abych si dovolila se s medikamenty zpozdit, a co teprve zapomenout!

Přes den montuje lego.

Podědil ho několik krabic a šteluje všemožný věci.

Střílečky, létající lodě, dokonce i k narozeninám mě obdaroval střílečským automobilem.

Všude po baráku jsou tak rozmístěny všemožné lego projekty…

…ale narazit se dá i na vztekající se mimina.

O ty tu doslova zakopáváme.

Pod návalem všech těchto stále se opakujících rutin v péči o potomstvo, jsem včera ráno natěšeně předala děti polospícímu tatínkovi a jen co se rozednělo, nastartovala káru a vyrazila si vyšlápnout Jedlovku.

Sólo!

Po dlouhé době nám tu konečně svítilo.

Venkovní teploty byly sice ráno kolem -8°C, bez dětí mi to ale nevadí.

Na rozdíl od nich sebe do mrazu oblíknout umim…

…teda jak se to vezme. Kotníčkové ponožky do nízkých bot příště asi přehodnotím. Natahala jsem si tam sněhu, že jsem při seběhu dolů necítila prsty.

Co si ale nemůžu vynachválit, je zateplená Kilpi sukýnka.

Krásně hřeje zadek, dá se po stranách povolit pomocí zipů, takže v ní lze i komfortně protáhnout krok. Se zateplenýma legínama tak tvoří ideální kombo.

Nahoře na mě čekala pohádka.

Vycházela jsem v osm ráno a na vrcholek se po urolbované sjezdovce probořila něco kolem 8,40. Chůze ve sněhu má úplně jiné grády, zapojení svalů je daleko komplexnější a intenzivnější.

Vrcholové zastaveníčko na východní straně svahu, odkud jsou krásný výhledy na Luž, Ještěd a Tolštejn.

Dolů jsem to pak seběhla okolo rozcestníku, zpět po kraji sjezdovky a své kolečko štěstí a anarchie ukončila v 9 rovných na dolním parkovišti, kde už se začali sjíždět lyžaři, protože úderem desáté ranní tu začíná lyžovačka.

Jenže to já už sem byla dávno doma.

A to je i přesně jedna z věcí, proč se ráda energeticky vydám vždy ráno, člověk má pak před sebou ještě celý den…

…takže zatímco spousta lidí ještě pospává, já si toho za dopoledne můžu spoustu odškrtat, a to i s vysátýma gaučema a zaslouženým mrkváčem k odpolední kávě.

S omamnou vůní rozkvétajícího hyacintu to nemá chybu.

Přeju vám hezkou neděli.

Ať se vám taky podaří si vyčlenit čas na nějakou tu procházku v tandemu s chutným zákuskem.

Ála.)