Jeden bez názvu

Pěkný nedělní večer všem:-),

Těžké dny za námi a zřejmě i před námi. Po roce menších či větších restrikcí se nacházíme v období nejdramatičtějším. Jsou dny, kdy je mi upřímně naprd – tíha několika rolí v jednom na jednom místě po tak dlouhou dobu se prostě nějak podepsat musí. Pak jsou ale dny, kdy jsem vděčná za všechno, co mám, protože teď je to tak nějak viditelnější. Děti jsou pro mě ohromným rozptýlením a radostí, byť mě ten nonstop servis kolem někdy ždíme. Snažím se přizpůsobit možnostem a dělat si dny hezký, co to jen jde. A když to zrovna nejde, vyspíme se do dne dalšího. 🙂

V týdnu jsem vyzvala rodinu k výletu – začala jsem totiž v koleni čichat další p(b)lížící se lockdown – a protože už máme jaro v lockdownu nacvičený z loni, a tak nějak druhym kolenem tušim, že se doma pomějeme další víc jak měsíc, neváhala sem si výletně naporoučet varhošťovské výhledy na Středohoří…   …které jsme obohatili ještě o nedalekou, ale moc sympatickou Víťovu rozhlednu.Podařilo se nám taky pár obědů venku z terasy… …ale nejvíc si teď ujíždíme na dopoledních vyjížďkách, které oproti chůzi skutečně odsejpaj a naše malá Limitka s náma drží tempo, pusu a krok – prostě si to svištíme okolím kliďánko dvě rovné hodiny bez řečí.

V pátek dopoledne jsem obdržela pozvánku na představení.

Přesně, „jak velká ručička bude, mámo, dole na šestce a malá mezi devítkou a desítkou“, jsem se měla s bankovou posadit na připravenou židličku, kde už na mě čekal nefalšovanej kouzelnickej stand-up.  Někde kolem desáté minuty čistého času to paní asistentku přestalo bavit. A já jí přistihla. Cvak!Závěrem pak mágovo vrcholné číslo s důvěřivou, ochotnou a tělesně flexibilní asistentkou.

Tento týden také Pán ohně usoudil, že už i mladší z dětí dospělo do věku „ohni bezpečno“, a tak jsme si asi po 5leté pauze střihli domácí premiéru romantiky u ohníčku.

Bez buřtu. Musím.

Alespoň jedno svoje zátiší doma mít – bordel, nebordel. Jsem na tohle fajnovka.

Takže tentokrát parádící se hyacint a spol.   V kuchyni začínám být již mírně vyhořelá. Nakrmit 4 člennou posádku full penzí je prostě nářez.

Nějak jsem taky ztratila schopnost chytře nakoupit – na víc jak 4 dny to můj mozek už nějak není schopen zmenedžovat – normálně jak vstoupím do obchodu, nasazením roušky, pardon, respirátoru, a letmým střikem dezinfekce, jako bych ztratila osnovu nákupu a plán boje – a vracim se domů mínus hodně a vlastně nic. 🙂

Vařim rychlý věci s ohledem na děti – stýská se mi po čočce a luštěninách, které jsem si se zeleninou vařila často, když byly ve školce.

 Vitaminová bomba na denní bázi – přisypávám si do ní kolagen a prožívám si tak svoje denní okénko zdraví. :-))Dnes jsem úspěšně napsala zkoušku z vývojové antropomotoriky a ještě, než mě příští týden čeká další… …dovolila jsem si ji oslavit pěňákem na terase a trochu odlehčit nad periodikem. A ještě jeden běžecký západ slunce od nás ze Špičáku.Čekají nás tři týdny s ne moc příznivými vyhlídkami.

Pevně věřim, že jsme na stropu stropu, nebo se mu aspoň už blížíme. Že je to taková ta závěrečná rovinka osmistovky – nejbolestnější, nekonečná a že se jí prostě musíme prodrat, aby přišla cílová úleva.

Držte se a opatrujte!

A.)