N*Á*V*Š*T*Ě*V*N*Í*K

Dostali jsme úkol.

Dočasně ubytovat, pohostit a zabezpečit psa Forresta.

Plemeno lovecké a k dětem tak vstřícné, že i dětskou komoleninu svého jména na výsledného Fojka si nebral nikterak osobně.

Vrtěl i tak a děsně rád. Vlastně furt.

Vrtěl, když jsem mu přilepšila piškotkem, vrtěl, když se mu podařilo ulovit mouchu a nebo třeba, když na něm děti stavěly opevnění.

Vděčná povaha. Snad jen trochu bojácná – to když se třeba jen tak z ničeho nic lekal vysoké trávy.

Užili jsme si spolu ve dvou nádhernou podvečerní procházku okolím a stejně boží byl i ranní hodinový výběh, kdy jsem vůbec poprvé běžela s popruhy a nechala si do kopce pomáhat tažením. Nemusela jsem na nikoho čekat a nic organizovat.

Byla to voda pro můj mlýn. Svoboda, klid, výhledy a tichý a vděčný parťák, který po vás nic nechce.

Max tak zastavit na bobek.

I tak si ale zatím na pořízení vlastního psa k nám domů, hlavně teda asi pro děti, netroufám.

Péči o dalšího člena rodiny, najít si čas na důslednou výchovu, řešit včasná venčení – na to přesně teď kapacitu nemám.

Role „občassipůjčimapakzasvrátím“ je zatím ta nejperfektnější.

Jo a jinak – sklidili jsme poslední úrodu mrkve a rána jsme trávili kocháním se nad zamlženými svítáními.

Konec hlášení!

 

Tak páčko!

Ála.)