Pěkně vás tu zdravím!
Události posledních dvou týdnů byly na můj vkus dosti tragické.
Sáhla jsem si na dno svých fyzických, ale i psychických sil.
Zakusila jsem si realitu mateřství tak, jak jsem ji zatím ještě nepoznala.
Nenaspala jsem rekordní počet hodin, o kterém jsem dříve myslela,že je neslučitelný se životem.
A i tom je třeba psát, už jen proto, abych si vše mohla zase pěkně připomenout, až budu řešit „životně důležité“ blbosti.
Na osvětlenou.
Ochořeli jsme. Zákeřně.
Zřejmě domácí vejce způsobilo nákazu salmonelou a od té doby jsme se vezli na vlně nepolevujících horeček s nonstop otiskem prkének na našich pohublých česnečkách (u mě berte s rezervou).
Tato bída neměla konce. Šerif se ztrácel před očima a jedinou doporučenou strategií byla trpělivost s dostatkem tekutin. Ve snaze najít nějaké podpultové informace o urychlení léčby, jsem nacházela skutečné klenoty. Zatímco některé odkazy radily bacily zahubit rumem, druhé by nás poslaly záchrankou na kapačky a ty alternativního charakteru zase pojaly léčbu jako pořebnou očistu ducha i těla, která měla vést ke znovuzrození duše.
No nic.
Nás ve finále zachránilo prasátko Peppa, díky kterému jsme 14denní karanténu přežili. A že to je hodně nebio, netřeba dodávat:-).
Člověk míní, život mění – moudro dne číslo 1.
Pak, když už bylo trochu líp, krátili jsme čas kreativní činností.
Šerifovy výtvory na rozbor psychologického rozpoložení ale asi dávat radši nebudu:-)).
Nejvíc srdcervoucí byl pro mě pohled na somálečka během heřmánkových koupelí ve škopku.
Nejedna modelka by mu záviděla jeho mezírku mezi stehnama.
Já měla vždy chuť mu namazat pořádnej kus chleba se sádlem.
Ale protože byl a stále je na dietě, zželelo se mi ho a upekla jsem mu na přilepšenou alespoň špaldové loupáky.
Docela mě překvapilo, jak špaldová mouka hezky nakynula a z loupáků tak vzešly pořádné loupáky hodně neloupákových tvarů.
Co vám budu povídat, radost mám z každého jeho sousta, které neskončí do pár minut v recyklačním oběhu.
Od včerejška sou zde ale konečně jisté indicie, že se blýská na lepší časy.
Šerif dostal hlad a začíná být zase správná protivka. Tak, jak to umí jenom on. Miláček!
Já jsem si bláhově nalakovala nehty, abych si lak mohla do večera pěkně okousat.
Šerifka si dál spokojeně prdí a cvičí na edukační dece. Trénuje překul, občas se v jeho půli zasekne a legračně se mrcasí v této poloze. Nejlepší ale je, jaká je to pohodářka. Nechápu, po kom to má, ale za dostatečného přísunu jídla dokáže mít všechno na háku. Nechť ti to, dcérko, zůstane.
Zažít strach o vlastní děti, zvládnout o ně pěčovat 24 hodin denně, ikdyž je člověk v čudu sám, je asi ta dospělost a rodičovství v pravém slova smyslu.
Cítím obrovskou pokoru a vděčnost. Neskutečný obdiv pak k rodičům s trvalou péčí o své děti.
Ostatně, jak říká moudro dne číslo dva – všechno zlé je pro něco dobré!
A zde to pro dnešek utnu.
Budu se na vás těšit – příště snad už zase na veselejší vlně!
Buďte zdrávi!
Ála.)
picture
EmDéŽet
Napsat komentář