Ve stopě

Naposledy před šesti, sedmi lety.

Tuším, že to bylo v Jizerkách a za pěkně propocený zápočet.

A teď. První kolečko na paničku, druhý a třetí už se rýsovala nápadnější skluzová fáze a cílovou asfaltku k nám domů jsem pro svoje diváky (kterým sem za zatáčkou volala, ať se podívaj z okna, jak máma jede), dobruslila na efekt. 🙂

Já už sem úplně zapomněla, jak mám běžky ráda.

A zatímco v horských střediscích kolabuje doprava a těžko najít volný parking, my máme tohle štěstí hned za domem… Toto si musím zaznamenat – aby si vnoučata nemyslela, že bábě šplouchá na maják, když říká, že stačilo u domu nazout a jelo se.  Po návratu bodl zbytek horké zeleninové polévky s pohankou od oběda… …a dvě zbrusu čerstvé šišky makového závinu, které si během mé nepřítomnosti zatím pěkně kynuly…Mávám vám, dokud ještě cítím vrchní polovinu těla:-).

Mějte se fajn.

Ála:-)