Z uplynulých dní…

A opět další pozdrav z izolace všem, pěkně vás zdravím! 🙂

Ještě než nám mrazy uťaly naše pravidelné zahradní mecheche, stihli jsme si užít pár příjemných obědů z terasy.

Servírovací stolek je fakt kámoš – v kuchyni naložim a v témže aranžmá doručím ven bez miliónu odbíhání pro předem nepromyšlené a chybějící kousky.

A přestože Velikonoce letos budou asi takový, že spíš vlastně nebudou, pomalu si je tady doma připravujeme.

Vyseli jsme si do skořápek všech velikostí semínka řeřichy a velikonočního osení.

A teď nedočkavě vyhlížíme své pěstitelské (ne)úspěchy.

V sobotu jsme se probudili do mrazivého dne s výhledy na pocukrovanou Luž…

…pocukrovaný Hvozd a taky výhledem dlouhého víkendu doma.   Tady už se dost opakuju.

Prostě tvorba.

Občas vytisknu nějakou omalovánku dle vlastního výběru, to se líbí.

Propršené odpoledne jsme si taky krátili návštěvou biografu.

Děti jsem nechala vytvořit vlastní vstupenku, připravila popcorn a prospala skoro celou druhou půlku programu.

To mě bavilo. 🙂

Bez nadsázky řečeno, sem tam se nemohu dopočítat, neb si Šerif rád staví různé zašívárny, opevnění, bunkry a těžko jej dohledat…

…zatímco tuhle ropuchu mi nikdo neodpáře.

Je všude, všechno řídí a všechno chce – byť jen chvilkově.

Uff. 🙂

Ale tak jo.

Máme mazanec.

Už jen tedy půlku.  A takhle nějak každý den.

Vařim a žížaly jen jedí a jedí a jedí.

Chce to mít promyšlený, protože nákup na týden pro celou rodinu + tchýni zvlášť vypadal v praxi dost trapně, a sice, že byl nad rámec vozíku, nad rámec délky pokladního pásu a taky nad rámec mého nakupovacího multitaskingu – a to i, prosím pěkně, s lístečkem.

Řeknu vám, pěkně jsem se pod rouškou orosila.

Nahoře vpravo dole se přes látku zrovna vyrábí z obyčejného bílého jogurtu obdoba Lučiny, která po odkapání a 12 hodinách vypadá nějak takto (vlevo dole).

A jo, opět pomazánka z medvědího česneku. 🙂

Proléváme se různými čajovými lektvary, do kterých přidávám (až když je čaj odstátý) med, citrón, na jemno strouhaný zázvor a lichořeřišnicovou tinkturu.

Bacilozabiják.

Alespoň jednou za den si snažím navodit iluzi individuálního klidu a pohody, kdy po mně nikdo nic nechce.

Je to chvíle hodně nestabilní, protože ji většinou minimálně jedno utírání zadku naruší, ale i tak je snaha o ní velice dobíjející a pro regeneraci introvertů s potřebou stálostí vnitřního prostředí také nezbytná. 🙂

Včera jsme se otočili na vyhlídce za domem, kde děti hledaly loňské léto poklad a já si cestou natrhala do vázy nějaké borůvčí.

V teple hezky a poměrně rychle „vykvete“ a lístky mají svěží, zelenou barvu.

A na závěr jeden rouškový vrcholový pozdrav z našich končin.

Mějte se, jak nejlépe to jde.

Brzy opět zde na viděnou.

Ála.)