Září v kostce

Zdravím vás a hlásím se po svém, zatím asi nejdelším, blogovém mlčení.

Nevím jak, ale zářím jsme se k říjnu doslova prosvištěli.

Byl to měsíc plný změn. A to v hodně rovinách. A taky pro všechny.

Zajetí nových režimů a logistických operací, kdy každý člen domácnosti nese svou vlastní roli.

Pážata se těší spokojené předškolní docházce. Každé ráno zjistím stav nudle a pokud je vše v rámci normy, nafasují každý po svém spacím mazlíčkovi a bez větších názorových výměn tam působí až do po-o.

Tatínek byl proškolen a zasvěcen do chodu školky a sváží/vyváží v době mé nepřítomnosti.

Já se v tom čase stávám opět socializovaným člověkem. Pracuji sice pouze na jakýsi poloviční úvazek, odjíždím však brzy ráno za prací, vracím se večer – žádný mně doposud blíže známý home office. Potkávám opravdový lidi, myji si pravidelně ráno hlavu, ladím vršky se spodky, zažívám taky po několika letech páteční „padla“ pocity a těšení se domů. Zaplnila jsem v sobě další, neobsazený kus role.

A ačkoliv mám doma v pracovní dny čurbes, v pátek šla naše nejmladší do školky na ostro a večer jsme na gaučích večeřeli rozpečený rohlíky s okurkou, mám dobrý pocit. Že se mi vrací kousíček života. Normálního.

Řeknu vám totiž jedno tajemstvíčko, ohlédnu-li se zpětně za uplynulých 5 let, byla to tak specifické, těžko popsatelné období, že k úplnému pochopení vede pouze jedna cesta – a sice vyzkoušet si jej na vlastní kůži. Vypiplat dětičky do fáze, kdy se od vás ochotně vzdálí, ale zároveň je o ten důležitý čas matka-dítě 24 hodin 7 dní v týdnu neochudit, je kombinace všeho – absolutního štěstí, naplnění, osobních krachů, zoufalosti, obětování se, leckdy i stresu, únavy.

Až nyní, když jsou děti v rukou druhých, vidím, kolik práce za sebou mám(e). Jak se mi s narůstajícím věkem dětí ulevuje, byť mi práce a starosti paradoxně přibývají. Jak to má příroda krásně vymyšlený – natěší (a tukem obalí) vás těhotenskými hormony, opije kojícími, díky kterým celkem smířeně přežijete spánkovou deprivaci a vezmete na milost i svou vlastní, běžně neakceptovatelnou ňuňu řeč.

Druhou půlkou září jsme se na střídačku prokašlali a prosmrkali. Tento režim fungování jsem shledala zatím jako nejvíc zoufalý, neb kombinace dětí doma + práce + domácnost + vlastní fyzické nedobře – to už je opravdu vyšší (mateřská) dívčí, která je pro mě hodně udřenou osmistovkou.

Naštěstí už jako velká holka vím, že tyhle na houby dny jsou rýl lajf a v konečném důsledku ku prospěchu věci.

Heleťte, konec mouder, půjdem se prodrat tím, co se mi nashromáždilo ve foťáku:-).

Takto chaoticky vypadají moje procesy příprav.

Za ten měsíc už jsem si sice nějaký systém našla, částečná neorganizace však stále přetrvává:-).

S Fojkem u nohou během jednoho nedělního dogsittingu.

Jinak nám podzim zatím stihl nastavit snad všechny ze svých tváří.

Jak pošmournou klasiku na bezedné hrnky čaje zpod deky…

…tak přímo impozantní babí léto na usmlouvaný dlouhý rukáv bez mikči. (tak jak je to, č jako měkká souhláska, nebo mikča jako žena?!)

Ještě před prvními mrazy a rozsáhlou podzimní nudlí jsme stihli sběr šípku. Většinu suším na čaj.

Část pak ještě za čerstva vypreparuju a slupky nasekám na drobné kousky – ty zaleju horkou (nikoliv vařící) vodou, dosladím medem a zakápnu citrónem.

Když jde do tuhýho, přistrouhám zázvor a tekutý všelék je na světě.    Děti a jejich momentálně nejoblíbenější večeře – cizrnový falafel z DM.

Já si zas užívám podzimní variace pečené zeleniny s balkánským sýrem.

S olivovým olejem a praženými semínky příjemně zasytí a zahřeje.

Asi jedna z posledních lučních kytek u nás na stole.

Smradlavý vratič je vděčná klasika, která má údajně odpuzovat (nejen) hmyz.

Louskací sezóna zahájena.

U nás ryze mužská záležitost, neb já po pár minutách odpadám na nedostatek trpělivosti:-).

A pak je tu pár momentek od nás zevnitř…

…a taky zvenčí. Jakmile mám den volna a děti ve školce, beru foťák a vyrážím do přírody.

Procházky mi dělaj neskutečně dobře.

Vypínám a přicházím během nich na kloub spoustě věcem.

A je úplně jedno, jestli je to hoďka chůzí v okolí domu…

…a nebo sednu do auta a sjedu si na výlet o kousek dál – když už je mi Jedlovka „malá“.

Tady třeba na průzkumu v okolí Růžové.

A nebo na krátké vrcholové poznávačce na Střeďáku.

Každý můj takovýto výjezd je zahalen vzrušujícím napětím – počínaje otázkou kvalitního parkingu, přes občasné rozpaky při užití navigace až po závěrečný váu efekt, kde že jsem to zas vyšla:-).

Svou jistou roli v blogovací pauze sehrála i má intenzivní práce na fotoknize.

Vybrat fotky na 150 stran z uplynulých dvou let stálo přesně tolik času, který běžně po večerech vkládám do uchovávání vzpomínek prostřednictvím těchto blogových zápisek.

Tak teď pěkně pohromadě a v ruce.

Vynaložený čas a úsilí se už při prvním prolistování ukázal býti dobrou investicí.

A tím tak asi zhruba končím dnešní rozsáhlé pojednání o životě u nás.

Snad se mi podaří najet zase do zajetých kolejí a zaznamenávat útržky našich dní opět pravidelněji.

Upřímně mě překvapilo celkem hodně reakcí na to, že už dlouho nevyšel žádný příspěvek – měla jsem totiž za to, že blogy už vlastně nikdo nečte. A ono ejhle. Příjemné ejhle!

Tak díky a brzy opět na vi!

Ála.)