Kde začít?!

Už vím, už vím!

Nejprve ale ahoj všem, kdo si sem najdou cestu. 🙂

V pondělí se nám otevřela pod kopcem školka a děti jsem po dvou měsících karanténního života vyslala do světa.

Dětí ve školce není moc, hodně jich zůstává doma. My jsme se po zvážení všech pro a proti doma shodli, že interakce dětí se světem je třeba a stejně tak i sžití se s případnými riziky. Věřím, že se tak staneme odolnějšími (ve vícero směrech) a vybudujeme si silnější imunitu. 🙂

Strašně moc rychle ty dva měsíce utekly, když se tak ohlédnu zpětně. Až poslední dva týdny jsme se začali vídat s rodinou, do té doby jsme si stačili sami doma na hromádce a čas trávili venku, na zahradě, u pohádek. Už na mateřský jsem s dětma trávila většinu sama, takže jsem si i díky jarnímu počasí zase rychle (a přiznávám, že i celkem ochotně) zvykla – na instantní drdol na hlavě, bezpodprsenkový domácí outfity a obědy v jedenáct.

Poslední týden už mi ale upřímně docházela šťáva a strašně moc sem na sobě cejtila, že potřebuju být sama a chvíli se o nikoho nestarat, nespěchat, nehonit se, nevařit, neorganizovat. Prostě být v tichu a trochu se ze stavu struny zase hodit do nějaký svý vnitřní rovnováhy.

A tak je dneska středa. V pondělí a včera jsme tu měli páni řemeslníci a já mám dnes poprvé půl dne pro sebe. Ticho, kafe, dopolední běh a klid na dodělání papírů a vyřízení několika telefonů a mailů. A je mi strašně dobře.

Občas se podívám na hodiny a říkám si, co zrovna asi ty dva špunti dělaj. Spěj už? Anička tu nechala dneska plyšáka. Bude mrzutá. A Šíma si asi přidá, protože maj dneska bramborový knedlíky. A co jim asi tak připravim k svačině, až přijdou.

Už se začíná dostavovat onen školkový luxus – těšení se na děti.  🙂

Pondělí mám v mlze.

Ze školky domů chodíme jak jinak než do kopce a směrem k Áně to z mé strany vyžaduje vždy hodně motivace.

Minulý týden jsem se pochlapila a připravila dětem bojovku na Chřibský vrch s úkoly.

Každému členu výpravy jsem přidělila roli jednoho z hrdinů Tlapkové patroly, složením pak jmenovitě: Everest, Skáj, Čejs a Roky.

Krom tři, dva, jedna, start o nejrychlejšího běžce, hodu šišek na stjomy (čti, jak píšu), se Tlapky zapotily i u mých dotěrných otázek o fauně a flóře lesa, přičemž jsem je do jednoho nachytala na švestkách, když nebyli znalí jména vrchu, který jsme se právě ráčili za mírného deště a vlezlé zimy zdolat.

A tady už: Žádná velká práce, neodolá naší tlapce!

Aneb kroupy, vrchol a udílení cen! Rýsuje se nám tu super gang, z jehož přirozenosti se vždycky upřímně těšim.

O víkendu jsme si stihli udělat menší rodinný výlet do České Kamenice na Fredevald, nebo-li Pustý zámek.

Počasí jsme vybrali cíli na míru, nebo naopak, a pochmurno přidalo této zřícenině na atmosféře.

Slabá půl hodinka dojezd, necelá hodinka venku a cesta zpět. Tak přesně to bylo.

Pro mě jednoznačně ideální program na dopoledne s dětma, když není úplně top počasí na zahradu. Unavit, nadopovat čerstvým vzduchem a nechat je si vážit teplého doma po návratu. Ono má vždycky každé počasí to svoje. Tady už ve zkratce pár z mých kulinářských ochutnávek, totiž krůtí sekaná či hovězí s celozrnným knedlíkem.

A tady další z mých ranních jedlovských zastavení.

 Ono se to může jevit jako strašný klišé, chodit furt na to jedno a to samý místo.

Mně je tu ale vždycky strašně dobře.

Posedět si na vršku a rozhlížet se a nasávat přírodu.

Tím, že s sebou/na sobě/ před sebou už netahám/nevozím/nenosím děti, je pro mě výstup celkem pohodovou záležitostí a moc se u toho nezničim, spíš naopak příjemně zrelaxuju a většinou, když den začínám tady, je to pěknej den.

Asi jsem kozoroh jak poleno. 🙂 Nová kuchařka do sbírky – tentokrát plná zeleninové inspirace od Petra Klímy.

Zatím to mám jako se všema kuchařkama, líbí se mi na recepty koukat, k reálnému vyzkoušení si jich založím skutečně ale jen pár.

A to hlavně ty, na které nepotřebuju moc spešl surovin a tak nějak mě chuťově od pohledu a složením zaujmou. Mám za sebou totiž už dost instagramově vábivých receptů, které sice oku lahodily, v praxi už pak ale buď moc nefunguvaly, a nebo prostě nechutnaly.

Zachráněný svazek kvítí před letošním prvním sekáním.

V květnu taky nemůže nedojít na šeřík.

Vydrží nám tu sice jen dva dny, o to častěji k němu chodím přičichávat.

Jen tak.

Včera jsem si ho užívala v pracovně na sofá, s kávou a dalším novým knižním přírůstkem – Tradinářem.

Ráda si v něm listuju, pročítám a trochu si uceluju informace o našich svátcích a tradicích.

Taktéž jsem doplnila zásoby čekankového sirupu, kterým sladím svou ranní zapečenou ovesnou klasiku.

Na eshopu kaumy.cz jsou tato velká balení často za zvýhodněnou cenu – toto 1,2 kg balení za 300 Kč vychází pak o dost přívětivěji než klasické verze v drogeriích či běžných obchodech.

A nabito mám i na poli ořechů a arašídových másel. Ta z Albertu mám nejrači.

Uf, uf, máma hejbe zadkem, přestože posilování nesnáší. Moudrost jí však radí, že i to její jednotýdenní minimum pomáhá.

S kládou to na formu body buildera nevidí, zpevněný střed těla si ale dost lebedí.

(Tady si úplně nejsem jistá trapností. Ale tak. :-)).

Vlčí mák u nás na zahradě.  A další mobilní fotomix…

…abychom to mohli pro dnešek uzavřít.

Šeříkem.

Jak jinak?!

Mějte se fajn. Přeju vám co nejvíc hezkých chvil.

Brzy se tu opět ohlásím:-).

Ála.)