Naše italská dovolená

V zimě, v těch nejtemnějších měsících plných předstátnicovýho stresu a tmy a ničeho, jsme se s Kaťáskem, který už jinou přezdívku, než tu gympláckou, mít velmi pravděpodobně nikdy nebude, usnesly, že v předjaří roku někam vyrazíme. Těšícího bodu bylo potřeba.

A tak jsem minulou středu uzamkla v šest hodin učebnu jazykovky a vydala se nočním bus expresem do Prahy, kde už mě s převlečenou postelí a nažhavenou zapékačkou gelových nehtů čekal Kaťásek a necelé 4 hodiny spánku též. Cesta na letiště ve čtyři ráno proběhla velmi útulně, díky aroma difuzéru a úslužnosti pana Uber řidiče jsme se tajně přidusily – fakticky, ale i smíchem.Mírnou předvzletovou tenzi jsem zahnala latéčkem o páté a copánkem na míru.Má nepolevující potřeba fotit všechny mraky světa mi naštěstí zatemnila mozek, čímž jsem samotnou létající nejistotu úspěšně vytěsnila. A pak už to začalo.

68 kilometrů městské turistiky v pohorkách ve třech dnech.

A ačkoliv jsme své ubytovací útočiště měly v překrásné Florencii, první den jsme vyhradily na průzkum Milána a všechny jeho must-see. V čele, pochopitelně, s Duomem.Zaslouženým čelem, nutno dodat! Nákupní galerie Viktora Emanuela. Propojily jsme historii s modernou a koncem dne s přibývajícími kilometry i přírodou – parky s nakvítajícími magnóliemi a sakurami nešly čichem přejít bez řádného odpočinku na lavičce. A samozřejmě želáto. Co den, to želáto. Co želáto, to dvě kapůča. Pravidla italské logiky.   Večer jsme se přesunuly rychlovlakem do Florencie, kde jsme se ubytovaly a ráno vyrazily do nedaleké Pisy.

Pisa byla milá.

Tak akorát velká, přelidněná pouze v části šikmé věže a jako jedinou jsem ji navigovala skrze papírovou mapu, což vedlo ke spoustě nechtěných odboček a opětovnému ověření, že jsem orientačně naprosto mimo.Od samotného středu s věží, baptistariem a katedrálou jsem si tolik – krom hromady pózujících turistů – neslibovala, o to víc dojmů ve mně místo zanechalo. Další architektonický váu.  Mandarinky all around!  A protože jsme lačnily po moři, popojely jsme městskou dopravou na pobřeží, kde jsme si za vydatného větru splnily své přání a posvačily u něj jahody s chudí jahod a mandarinky s vůní mandarinek.Vidět moře v sobě nese něco uklidňujícího. Sobotu jsme si vyšetřily na Florencii.

Která je opravdu dechberoucí.

Nevím, jestli to bylo tím, že byla sobota, každopádně ze všech tří měst byla nejvíc plná lidí. Zachovaly jsme tak opět osvědčené schéma – nejznámější body vidět ráno a dopoledne a odpoledne se už stahovat na okraj, do parků a za výhledy na město.

Několik set metrů táhnoucí se fronty na vstupy do galerií a štrůdly turistů táhnoucí se ulicemi – nic pro nás křováky:-).Obědové okénko z našeho pokoje v centru města.  Kožedělné trhy, kde jsem ukořistila pár kousků.

A divočák pro štěstí. Kdo mu sáhne na nos a vhodí minci, jež se dotkne mřížky, štěstí bude mít.

Nekončící romantika.  Sochařská veledíla. A perlivý pramen u Neptunovy fontány.  Náušnice ze zlatnictví 1 krát 2 metry. 🙂 Olivy! A podvečerní sezení s výhledem na Florencii.  Poslední večeře, která mi připomněla chuť rajčat a léta.  A tím jsme se, spolu se západem, rozloučily s Florencií a vlastně i naší intenzivní 4denní dovolenou. Ve tři ráno nás už totiž čekal přesun na bus směr Verona, kde jsem u nádraží stihla vyfotit tuhle nakvetlou krásu…  A ještě suvenýry, které mi budou připomínat naší parádní dámskou jízdu.

Peněženka zabydlená, obrázek visí. Vám mávám a přeju hezkou neděli. 🙂

Příště už ve velikonočním kabátku!

Mějte se fajn a brzy navi!

A.)