Sněženky a Machr

Pamatuju si, že pokaždé, když jsme přijeli za babičkou, věděli jsme, že nás hned po srdečném přivítání, ještě s bagáží u sebe, čeká kolečko zahradou – komentovaná prohlídka, co kde zrovna kvete. Takový jakože zprávičky ze zahrady. Vybavuju si, jak padaly: podlešky, petrklíče, čemeřice a mě to vůbec nezajímalo. Na rozdíl od nefalšované radosti, kterou babička měla, když mohla svou radost sdílet.

Ale proč to píšu.

Přetočíme pár let dopředu a tadá.

Vyzvedávám v pátek děti po obědě a těším se jak malá, až je vezmu do dobříňského háje na sněženky. Dobříň je vesnička ležící blízko Roudnice nad Labem a nachází se tu sněženkový ráj. Kilometr dlouhé kolečko, kde leží koberce sněženek, a ze kterého si můžete zabočit k Labi.

Vodní tok totiž vždycky táhne.

Vždycky se na něj musíte jít podívat blíž.

A nikdy vám to nedá – něco si do něj musíte něco hodit.

Kamínek třeba.   Prozkoumali jsme i zdejší pískovnu. A ano, i tady jsme si hodili.A i přesto, že se teploty držely ještě hodně při zemi, sluníčko mělo grády a asi nikdy jsem necítila, že bychom po něm lačnili víc.   Na cestě zpátky jsem s dětma vyšmelila za slíbenýho nanuka ještě jednu zastávku – Nedvězí.Bylo tak nějak šikovně cestou a já už jsem po něm pokukovala delší dobu. Uskutečnila jsem zde velmi dobrodružné parkování, které nakonec vyústilo v (úspěšné) osobní prosení majitelů soukromého pozemku, jestli si tam nemůžu na chvíli auto odložit. 🙂Škoda že se nám k večeru zatáhlo, mohli jsme mít první letošní západ. A jinak?Jaro vystřídaly mrazy. Což ve mně vyvovalo přirozenou protireakci – touhu po jaru. Tak zatím alespoň u nás doma. Čemeřice ven. A s ní i první pěňák z terasy. Kuk. Dnešek máme pomalej.

Řízek s kaší k obědu.  A nepřetržité mámení hyacintem.

Ani trochu odžité. Mějte se pěkně. 🙂

Brzy ahoj!

A:)