Pamatuju si, že pokaždé, když jsme přijeli za babičkou, věděli jsme, že nás hned po srdečném přivítání, ještě s bagáží u sebe, čeká kolečko zahradou – komentovaná prohlídka, co kde zrovna kvete. Takový jakože zprávičky ze zahrady. Vybavuju si, jak padaly: podlešky, petrklíče, čemeřice a mě to vůbec nezajímalo. Na rozdíl od nefalšované radosti, kterou babička měla, když mohla svou radost sdílet.
Ale proč to píšu.
Přetočíme pár let dopředu a tadá.
Vyzvedávám v pátek děti po obědě a těším se jak malá, až je vezmu do dobříňského háje na sněženky. Dobříň je vesnička ležící blízko Roudnice nad Labem a nachází se tu sněženkový ráj.
Kilometr dlouhé kolečko, kde leží koberce sněženek, a ze kterého si můžete zabočit k Labi.
Vodní tok totiž vždycky táhne.
Vždycky se na něj musíte jít podívat blíž.
A nikdy vám to nedá – něco si do něj musíte něco hodit.
Kamínek třeba. Prozkoumali jsme i zdejší pískovnu.
A ano, i tady jsme si hodili.
A i přesto, že se teploty držely ještě hodně při zemi, sluníčko mělo grády a asi nikdy jsem necítila, že bychom po něm lačnili víc.
Na cestě zpátky jsem s dětma vyšmelila za slíbenýho nanuka ještě jednu zastávku – Nedvězí.
Bylo tak nějak šikovně cestou a já už jsem po něm pokukovala delší dobu.
Uskutečnila jsem zde velmi dobrodružné parkování, které nakonec vyústilo v (úspěšné) osobní prosení majitelů soukromého pozemku, jestli si tam nemůžu na chvíli auto odložit. 🙂
Škoda že se nám k večeru zatáhlo, mohli jsme mít první letošní západ.
A jinak?
Jaro vystřídaly mrazy.
Což ve mně vyvovalo přirozenou protireakci – touhu po jaru.
Tak zatím alespoň u nás doma.
Čemeřice ven.
A s ní i první pěňák z terasy.
Kuk.
Dnešek máme pomalej.
Řízek s kaší k obědu. A nepřetržité mámení hyacintem.
Ani trochu odžité. Mějte se pěkně. 🙂
Brzy ahoj!
A:)
Napsat komentář