Bylinková zahrádka

Pozvolným tempem přeměňujeme naše „venku“ na zahradu.

Řeknu to, jak to je.

O světě zahrady nevim NIC.

Práce na ní by mohla běžet daleko rychlejším tempem, kdybych znala zákonitosti, věděla, kam co dát, kde se čemu bude/nebude dařit a ták.

My tu máme volné prostranství s celkem specifickými podmínkami (větrno, bez stínu, jílovitá půda) a já zatim nějak nevim, za jakej konec to vzít.

Výhledy a klid, které máme – o těch se mi snad ani nesnilo. Paradoxně ale na zahradě moc času netrávíme, protože se není kam schovat před sluníčkem a kvalita našeho pažitu je, řekněme, trochu loukovitá (=píchá).

Moje přání mít vzrostlou třešeň, záhon s ledabyle zasázenýma kytkama, k tomu nekonečně pivoněk, modrejch hortenzií a nevynechat ani prostor k zobacím keřům typu rybíz, maliny a spol – to všechno je dost neuchopitelný mišmaš.

Nemám už moc kapacitu se do toho ponořit hlouběji, ale zároveň chci mít chytrou, promyšlenou a hezkou zahradu, což logicky zabere dost času, znalostí, zkušeností a práce. A tím vším já momentálně přesně neoplývám.

A v tomhle bodě se taky vždycky zaseknu.

Maximálně si ještě uložím do složky pár obrázků zajímavých zahradních nápadů a odložím na pak.

A když už teda všichni víme, jak to je, pochopíte hnedle snázeji, jakou radost mám z bylinkových záhonků, které jsme včera s dětma sázeli.

Kdo ví, třeba jsme touto sadbou odstartovali velký věci.

A nebo taky ne.

Tak jako tak, začíná se něco dít a to je pro mě vždy příjemnej pocit:-).

Ráno jsem naložila děti do auta a sjeli jsme do zahradnictví na místní hřbitov.

Napakovali jsme se vším, co znám a používám v sušené podobě.

Od pána jsem se nechala rychle proškolit a ikdyž jsem věrohodně přikyvovala, můj mozek už měl jen zlomek kapacity na nové informace, takže jediné, co si pamatuju, je, že tymián mám na zimu vyndat.

(Kam pak s nim, co s nim, jak dlouho – to jsou přesně ty detaily, co vám nikdo neřekne, protože jsou samozřejmé, ale o kterých já nemám ani páru).

No nic.

S vervou jsme se pustili hned po příjezdu do práce.

Kamenitou hlínu jsme vyměnili za substrát.

Když lopatka omrzela, povozila jsem párkrát děti v kolečku a udržela tak jejich nadšení pro věc.

Jo, celkem jsme se vyřádili.

Jak už byly bylinky v hlíně, dozdobila jsem je dost narychlo spíchnutými cedulkami, které ještě nevím, jak moc deště snesnou.

To ale neřešim, protože mám bylinky – a zatím ještě živé a v plném ruzpuku.

K obědu jsem si jen za dveře odběhla pro pár snítek pažitky do vaječné omelety a to vám byl pocit!

Hospodyňka level sto padesát!

Ještě, než jsem stihla ten rychlooběd spíchnout, Šerifka samou únavou z práce hodila čelo a zalomila to v židličce čekajíc na přísun jídla.

A tím skončil příběh včerejšího zahradnického dopoledne.

A jestli nechcíply, tak tam rostou do dnes:-).

Mějte se hezky, brzy zase tu naviděnou!

A.)