Když byl Šerifce měsíc, započala jsem s dětičkama tradici výstupu na vrcholek jménem Jedlová.
Pěkně po svých. Se Šerifem na zádech, Šerifkou v kočáru.
Dnes vás díky doprovodu mého osobního fotoreportéra můžu vzít s sebou. Na kukačku. Na výhledy. Pro ty tam ostatně hlavně chodíme.
Tak tedy, expedice číslo dvacet.
Odškrtnuto!
Nejeden se nad tímto podivínským rituálem pozastavuje, neskrytě se podivuje a skrytě si pro sebe myslí, že mi trochu šplouchá na maják.
Nešplouchá!
Já to totiž dělám zcela dobrovolně a fakticky ráda. Nepokrytecky.
Prostě sbalím děti a místo fitka si dám do těla venku na vzduchu, aniž bych musela pracně shánět hlídání.
Krok za krokem si tak funim, vedu nějaké to slovo se Šerifem a přibližuju se cíli.
To mám ráda, jednoduchost. Jasně daná pravidla. Pocit „splněna“. A taky fakt, že každej máme možnost ovlivnit svou pílí a poctivostí ono dosažení cíle. Ať už je jakýkoliv.
Já i díky tomuto zdraví prospěšnému rituálu nyní oblékám o číslo menší gatě a běh (v takové formě, jak jej provádím – tedy rekreačně) je pro mě o stupínek níže než je samotný výstup do kopce se živým závažím.
Počasí, nepočasí, jednou týdně si tam pro to svoje „odškrtnuto“ jdeme. I kdyby trakaře padaly!
V létě, když panovala vedra, vycházeli jsme ještě před sedmou a snídali na vrcholu čerstvě utržené borůvky. To byla romanťárna, vám povím.
Rána jsou obecně nejlepší. Nepotkáme živáčka a všechno kolem je ještě takový čerstvý. Včetně mě a mého morálu, který jde s přibývající hodinou k šípku.
Když pak prší nebo přituhne, zveme jednoduše na pomoc pláštěnky a ne moc slušivé pokrývky hlavy.
Řešení tu jsou vždycky, hlavní je nepolevit a nevidět v nepřízni počasí překážku či dost průhlednou výmluvu.
A že to občas svádí!
A tak to víte, že jo.
Jsou rána, kdy se přemlouvám a někdy i vztekám, když se nadvakrát vracím pro pitíčko nebo pro zapomenutý hák. Bez něj jet totiž NE-MŮ-ŽE-ME!
To pak ale zase platí ozkoušené pravidlo, že čím míň se mi chce, tím líp se mi jde a tím větší radost z výletu mám.
Na vrcholku je třeba posilnit posádku a také zde probíhá výsadek Šerifa – dolů již musí jít po svých.
Cesta zpět už tak sportovního rázu není. Můžou za to endorfíny a šouravé tempo, kterým se vracíme na parkáč, doufajíc, že to za mě nikdo nepostavil.
To by nešlo totiž, podélně to furt nechápu.
Cestou míjíme rozcestník s panorámaty, kde probíhá dojemné rodinné focení…
…a to samé, akorát v dívčí sestavě, probíhá i na louce, kde je další kochací zastávka, na kterou při výstupu není moc prostor.
Kuk, holka!
Pak, když už je všude vymeteno – myslím tím kaluže, jedeme spokojeně domů.
Šerif tuhne během pár minut a já, zbitá, ale ještě ne tak moc, abych v sobě nenašla poslední zbytky své mladistvé škodolibosti, pořizuji foto, abych se mu později mohla nedospěle smát.
Jo!
Furt to funguje:-)))
Mějte se hezky!
A.)
picture
Napsat komentář