Kde jsem to jen…

…skončila?!Pěkný leden, přátelé:-).

Povím vám, že uplynulé týdny mám nějak v mlze.

Všechno bylo jinak.

Jiný režim, hodně návštev, hodně příprav, hodně organizování, přesunů…

Byly to hezký Vánoce, všechno se povedlo, ale jsem total ká ó.

Moc jsem toho nepofotila, protože můj již tak nedokonalý multitasking pracoval na plné obrátky.

Tak jen tak letmo, co si pamatuju a co se i tak povedlo zvěčnit:-)

U nás jsou Vánoce vždycky malinko komplikovanější a organizačně náročnější tím, že pocházím z početné a rozvedené rodiny.

Kloubíme tak asi šestero Ježíšků, které musíme obejít a vtěstnat do 3 dnů, aby nikdo nebyl ochuzen, což už je ke konci celkem společenský masakr a bramborový salát vidíte a cítíte všude. A to ještě musíte říct, který byl nejlepší?!

Nesmíte poplést, kdy a kam jaký dárek doručit, což je pro nás zmatkaře celkem výzva, pak se taky dostavit ve správný čas na správné místo a s aspoň trochu čistýma dětma, když jsou ty svátky.

Celé toto musíte ještě zaobalovat jakože pod tajemno, protože Šerif hodně pozoruje a je již schopen se dobrat celkem logických závěrů, takže třeba taková shoda vánočních balících papírů s těmi, co dostal k svátku, je už trošku problém a je třeba vynaložit úsilí, aby z něj člověk vybruslil co nejvíc důstojně a neztratil důvěru. Pak už stačí jen nezapomenout, že boby jsou schovány v kotelně, jedno lego v ložnici, další pod postelí v pokoji pro hosty a vezete se…

Nic, nebudu vás zbytečně stresovt a zabíhat do detailů:-).

Všechny tyhle stresy jsou totiž pak vykoupeny momentem, kdy váš potomek stojí před stromečkem a v očích má TEN výraz.

Prstíčky se mu klepou nedočkavostí a vinnou klobásu do sebe tlačí i nosem, jen aby už mohl jít rozbalovat…

Pro těhlech pár sekund to člověk dělá.

Protože pak to všechno najednou opadne.

Rozbalej se dárky, sundaj se škrtící obleky a do totální únavy, do pozdních večerních hodin, jen tak ve slipáčích, stavíme lego a není se kam hnout.

Přes všechny snahy – a nebylo jich málo – je toto naše nejzdařilejší vánoční foto.

V přítmí a zástěře. Na zbytku si buďto někdo cucá prsty, jí s otevřenou pusou, má červený oči a nebo se na fotografii dostaví pouze mihnutím.

Poslední vánoční zastávka je vždycky u babičky v Ústí, kam ráno pětadvacátého sbalím děti do auta a odpočívám řízením. Většinou je prd provoz, takže můžu řezat zatáčky a točit koláč za hlasitého znění rádia, aniž bych se musela stresovat, že se za mnou tvoří kolona aut nervózních řidičů. Malá cestou spí, Šerifovi dám na cestu rohlík – čím tvrdší, tím lepší – dýl vydrží, míň drobí (jedno z mých osvědčených mateřských know-how:-)).

Jízda vozem mi tentokrát sedla natolik, že jsem z kopce před Děčínem šestku zařadila, což vyústilo v jeden drobný dopravní přestupek, a já tak každým dnem očekávám, že mi do schránky příjde fotografie z radaru, kterak mě, jedoucí v obci 56 ká em há, dvakrát modře blejsknul.

Svátky se nesly i v duchu sportovním.

Se sestři jsme se vydaly loučit s Jedlovkou, což se ukázalo být nápadem blbým hnedle zkraje, když jsem vyjížděla na parkoviště pod Tolštejn, kde jsem po pracném vyjíždění zapadla a ségra mě musela rozlačovat – jako za starých dobrých časů našeho útlého mládí s mámou ve škodovce.

Situaci okolo sněhu na místě jsme lehce podcenily, a tak jsem byla nucena změnit techniku tlačení kočáru, abychom se vůbec někam dostaly. Tlačila jsem jej na kraba, ale i tak to stálo za bačkoru. V půli cesty jsme kočár ukryly v lese a pokračovaly s lejdy v nosítku.

Posedlá myšlenkou, že Šerif půjde v mých atletických šlépějích, přihlásili jsme jej na jeho první Silvestrovský běh na 50 m.

Domněnka, že se jedná o srandamač, mě přešla hnedle, jak dostal čip na nohu a pak taky, když jsem se snažila skrze ambiciózní spoluzávodníky a jejich ještě ambicióznější rodiče prodrat na slušnou startovní pozici.

Šerifa jsem cestou lehce pošťouchávala do zadku, protože jak máte čip, hraje se o vteřiny.

Doběhli jsme třetí od konce. Zdeněk v cíli čekajíci po zpětném rozboru závodu tvrdil, že to bylo prokaučovaný.

Jsem se taky pak ptala synka, jestli se mu to líbilo.

Prej dobjý. Podle mě ale zatím myšlenku závodního běhu neprohlédl.

A protože se od ledna zase začínám pomalounku pracovně probouzet, vrhli jsme se do plánované přestavby pracovny.

Nás si přizvat do montovací party je spolehlivě ten nejblbější nápad.

Já blbě radim, lejdy okusuje nábytek a Šerif odnáší šroubky.

Dva dny intenzivního šroubování a je hotovo.

Zbývá doladit detaily a o výsledek se podělím i s vámi.

………

Takové byly naše Vánoce 2017 v kostce.

V jakém duchu se nesly ty vaše?

Dali jste si nějaká předsevzetí?

Mějte prima vstup do nového roku.

Hlavně se nebát – jak praví mé motto na tento rok.

Tak třeba už letos i podélně zaparkuju:-)

Ála.)