Každýmu to jednou ujede

V týdnu jsme se po dlouhé době dočkali sluníčka.

Ranních -10 °C sice naše plány drželo přes dopoledne ještě při zemi (rozumějte doma za okny), odpoledne už jsme se, poctivě navrstvení, vydávali nasát ven trochu toho déčka.

Rána jsou tu vždycky nejkrásnější.

Sic vstáváme za tmy před šestou, na východy slunce se čekat vyplatí. Když k tomu padne mrazík, neváhám vyběhnout v pyžamu a slušivém pantofli pořídit pár fotek.

Děti mi u toho fandí za okny, funí na ně, ta nejmenší dokonce olizuje.

Když se pak po svých třech minutách umění vracím domů, následuje vítání, jako bych byla pryč týden, a ukazuju Šerifovi, co jsem pořídila.

Díky na zimu celkem nestandartně pohodlným řidičským podmínkám, vozím se s dětma po okolí a podnikáme toulky okolím.

Třeba tadyhle – to jsme vyvezli kamarádku, oborem taktéž pančelku tělocvikářku, na mou oblíbenou Karlovu vyhlídku do Doubic.

Cestou na místo jsem dostala v zatáčce takovej smyk, že odteď žádné zákrutě nevěřím, hodně si do nich podřazuji a každé tmavé místo je pro mě ledovou pokrývkou.

Jinak ale musím říct, že tady to máme rádi. Necháte-li auto nad Vápenkou, na vyhlídku je to pouze 1,5 km, navíc pohodlným terénem, takže pro děti výlet šitý na míru.

Pak třeba můžete sjet na oběd do Staré hospody, kde dětičky za vzornou chůzi odměníte smaženým řízkem a návštěvou přilehlého dětského hřiště, kde najdete jak mini strašidelné bludiště, vkusné dřevěné prolejzačky, tak dva opravdický tanky se sochou já myslím, že Stalina či Lenina či někoho tam od nich (omluvte, historicky nejsem zrovna moc sečtělá).

Kde dál to máme rádi, je okolí Vlčí hory.

Našim výletům hodně hraje do karet skutečnost sedící Šerifky, což znamená schéma následující -> malou nesu v krosně na zádech, Šerif jde po svých.

Naštěstí je vzornej turista, takže stačí vzít vhodný zob, kterým ho motivuji k chůzi a poradí si skvěle i s výšlapem na Vlčí horu a zpět.

Tady taky nikdy nevynecháme návstěvu Nobilis.

Abyste věděli, někdy je výběr trasy z mé strany celkem úlet. Nedomyšlenej.

Jako třeba tady. Návšteva Kyjovského údolí, které by bylo nejvíc baby a kočár friendly prostředím, kdybyste se ovšem nevydali směrem na přilehlé vyhlídky.

Že já musím mít furt nějaký ty výhledy!

Trabl nastal hnedle v několika bodech výpravy. Kluzké schody, částečná sněhová pokrývka a taky příliš úzká skalní mezírka, kde jsem se s krosnou na chvíli vtipně šprajcla.

Říkám vám, nás tam někdo potkat?!

Takhle mi je ale s dětma nejlíp. Venku, v pohybu, na vzduchu. Občas si musim dávat rady se situacema, který jsou trochu bizár (jako třeba to zaseknutí se ve skále, tomu se směju ještě teď), ale pevně věřím, že z toho budou mít děti (hezký) vzpomínky.

A když né, co neuchová hlava, zvěční naše nová selfí tyčka! Vynález století.

Návraty domů z výletů jsou pak dvojího charakteru.

V lepším případě i jinak přes den nespící Šerif vytuhne během vteřiny kdekoliv a za jakýchkoliv podmínek, malá mi pak daruje také nějakou tu minutu k dobru navíc…

…anebo, a to spíš, čerstvý vzduch okysličí všechny buňky jejich těl a jediný, kdo má dost, jsem já.

Lejdy sundá gatě, piluje stoj o všechno a všechny a řádění začíná.

V tomto případě je má odezva taková, že jdu ke kávovaru, kde se nutně posilním kávou, něčím sladkým k tomu a chytám druhý dech.

Doma si teď imrvére dělám radost nějakou kytkou.

Jak já se nemůžu dočkat, až si budeme kytky nosit z venku.

Ještě, než to dnešní rozsáhné povídání utnu, projedeme v rychlosti sekci co nového u nás doma.

Z Háemka mi přišel balíček s utěrkou, svíčkou, keramickým podtáckem a taky semišovou krabičkou, který něřeknu už jinak než „semiška“ na nějaký ten šperk.

Dál jsem vzala útokem Jysk, kde jsem – stále na výprodejové vlně – pořídila polštář, keramický domeček a dávkovače mýdel v hodně vydařeném designu.

Konec fosforovým obalům na vyšperkované kuchyňské lince! Proti těm totiž nikdy nezvítězíte. Leda – můžete-li jejich obsat přelít do nějakého pěknějšího, na oko líbivějšího, obalu.

Ten už nyní mám a Jar v něm bude vypadat jako hájsosájety mycí prostředek s přídavkem zlata.

A ten kulatej krasavec vpravo, to je polštář šitý na míru.

Já si naporoučela, dodala neupotřebený semišový povlak na polštář a Lenzi mi z něj spíchla takovýto kulaťák – přesně tak, jak jsem chtěla.

Je zamýšlený do pracovny, kterou postupně zabydluju.

Za poslední novinkou musíme do kuchyně.

V německém Kauflandu jsem zahlédla směs na domácí přípravu seitanu.

Přiznám se, že jsem jej nikdy neměla.

Z reakcí těch, co jej mají odzkoušený, jsem vždy odcházela s pocitem, že nic moc, takže jsem se do přípravy ani nijak zvlášť nehrnula.

Seitan se obecně moc velké oblibě netěší, protože se jedná o čistou pšeničnou bílkovinu, tedy lepek. A ten je momentálně jedním z nejsprostších slov zdravé výživy.

Já ho ale vzala na milost.

Lepek mi nedělá potíže trávit, tím pádem nemám důvod jej vylučovat z jídelníčku, takže občasné zařazení této alternativy masa nemusí být vůbec na škodu.

Seitan má slušné výživové složení – 80 g ze 100 g je tvořeno bílkovinami, pořízení vychází velmi levně (cca 40 Kč celé balení) a je také velice variabilní. To jsou za mě jeho hlavní pozitiva.

Příprava není také nijak složitá. Sypkou směs jsem smíchala s 250 ml vývaru, přisypala hodně druhů koření (uzenou papriku, rybářské, koření na tofu), hořčici a také lahůdkové droždí. Tady záleží na tom, co máte rádi. Podle mě není na škodu s kořením nešetřit a také vybírat druhy koření, které běžně používáte při přípravě masa.

Ze vzniklé směsi jsem uválela buřtíky, zabalila do fólie a dala na 30 minut vařit do vody. Pak už jen, aby byly křupavější, jsem je lehce opekla na pánvi.

Úplně pravdivě přiznávám, že to vážně nebylo tak špatný, jak jsem si původně myslela. Skutečně jsem si na výsledné hmotě imitující maso celkem pochutnala.  Šerif sám zblajzl dva buřtíky a to už o něčem svědčí.

Určitě pořídím zas a nechám ve špajzu jako záchranu pro dny, kdy už mi dojde repertoár a nebo nebude doma co jíst:-).

Tak, víc tam toho pro dnešek už nemám.

Vyčerpáno.

Víkend vypadá podle předpovědi slibně. Jestli tak skutečně bude, plánuju zkusit se ségrou Jedlovou. První letošní!<3

Mějte se fajn!

Ála.)

picture