Cože?

To už je zase týden fuč?

Nějak mi ty dny utíkaj mezi prsty.

Dneska je podle všeho úterý, poznám to podle letáků.

Zítra se týden, ten pracovní, přehoupne do půlky, vyvezou nám popelnici a pak se najednou vzbudim a bude pátek.

To pojedu na velkej nákup na víkend. Všude budou fronty a nedostatek atraktivních parkovacích míst.

Jo, život doma s dětma je stereotyp. A řeknu vám, někdy díky bohu za něj!

Nároky dětí na mě se zvyšují a někdy jedu už na slušnej automat.

Paradoxně ale pusu nezavřu, jen ten obsah a slovní zásoba jsou dost nelukrativní.

Obhospodaříte jedno, péči žádá druhé, vzbudí se jedno, usne druhé, směje se jedno, řve druhé a tak furt dokola.

Jsou to miláčkové, ale někdy bych na ně nejradši vyplázla jazyk a šla si pustit Stmívání (trapas, co?).

Včera jsem dokonce věrohodně předstírala před Šerifem, že si volám s Luciferem, kterej je už na cestě pro něj, jen nemůže najít náš barák, tak mu popisuju cestu.

A to je jenom jedna z mnoha laciných rodičovských intrik a výchovný postupů, které aplikuju v rámci režimu kvantita požadavků na mě převyšující kvalitu výkonu.

Tak, teďka jsem úplně odbočila.

Klasika!

Na pivoně asi už nenavážu, ale tak my si rozumíme.

Toto jsou pivoňky, všichni je maj a já jimi začnu dnešní momentky z uplynulého týdne…

Na zahradě nám vykvetla spousta heřmánku.

My sbírali jsme heřmánek.

Heřmánek hezky voní je to asi moje nová oblíbená bylinka.

Každé odpoledne si chodím natrhat pár květů a vychutnávám si na terase čerstvý čaj.

V neděli (myslim, že to byla neděle) jsme zasadili první smrčky k nám na zahradu.

Jsou tři.

Jeden vzrostlej, dva ho teprv doženou.

Množil je kdysi můj děda, takže s nima mám na zahradě i kousek dědy.

Oživit jsem musela i svoje truhlíky.

Sjeli jsme k Větnamcovi a vybrali všechno co nejvíc barevný.

Z výběru znám jen lobelky a vůbec netušim, co jak dlouho kvete, jak se holky mezi sebou snášej a jestli jim sedne společná zálivka.

Hen hén.

Snad poprvé v životě jsem si koupila červenou halenku.

Fotka zkresluje, takže nejde vidět, jak krásná červená to je – jako ta z vlčích máků.

Střih typu kryju ti záda (břicho) klidně až do 5. měsíce beru vždycky všema deseti. Ne každej den je posvícení, že?!

A konečně se dostalo i na naši zanedbanou zeď nad schodama.

Přitom kolem ní furt chodíme!

Byla prázdná, byla zaprášená a nebylo to ono.

Stačila jedna otočka směr Jysk a žije to už i na schodech!

A to bude pro dnešek vše.

Hezky se vyspěte!:-)

Ála