Jak žijem

Pěkně vás tu po delší době zdravím!

měla jsem vám poslední dobou takový divný dny.

Dny útlumu, bez nálady, šťávy, motivace se k čemukoliv dokopat. Úplný protipól mého já.

Jako bych čekala na smilování v podobě včerejšího deště.

Ráno jsem se konečně dočkala pořádného nádechu čerstvého vzduchu.

Poslední dva týdny jsem jeli na celkem úsporný režim.

Fyzickou aktivitu jsem stáhla na pár ranních výběhů, kdy jsem si alespoň na pár minut doběhla pro nějakou dávku endorfínů.

Víceméně nás ale denní teploty 30+ držely vesměs doma či v okolí bazénku, což je pro mě ve větší míře dost tíseň na duši.

Neumim sedět na místě, s dvěma dětma kór.

Koncentrovat děti na jednom místě po delší dobu je peklíčko a destrukce v jednom.

Takže živijó deštíku a s chutí do rekapitulace uplynulých dní…

Jestli jsme se někam vyprděli, tak do lesa.

Brzo ráno a poprvé všichni po svých.

Bez krosen, kočárů a nosítek.

No, ještě musíme hodně pilovat.

Zatím to dělá pár metrů chůze (dost často úplně jinam, než chci) prokládané odpočinkovým sezením.

Výsadky Šerifky dělám už i v obchodech a tam je to ještě trochu silnější kafe.

Tam, když se rozběhne, jsem ráda, když koupim alespoň jednu věc z pěti:-).

V rámci srpnové čistky naší domácnosti, na které stále ještě po kouskách pracuju, jsme se pustili do updatu dětského pokojíčku.

Věci se hromadí a baby nábytek jaksi přestává stačit.

Vyrazili jsme tak ve dvou bez dětí obstarat do Ikey novou skříň, kam to všechno budu moc zašít.

Strašně jsem si těch pár hodin užila.

Pravda, upozorňovali jsme se navzájem na každý jeřáb nebo bagr s drapákem, což už je prostě jasná diagnóza, ale jinak to byla svoboda. Svodoba zakončená krkovičkou v zapadlém motorestu.

Skříň stojí a pokojíček je po dlouhé době opět ve formě.

Moc tomu nedávám, tak se musim nakrmit alespoň sérií fotek naklizené zašívárny…

…než opět celou zem pokryje vrstva lega.

Jediný prostor, který se mi daří zabrat, je pohovka.

Strategicky odtud sleduju dění v pokoji a střídmě zasahuju.

Největší věci se stejně vždycky odehrávaj v týpíčku.

A největší poklady ukryje zas látkovej vak.

Jistotka předmětů nejistých funkcí a nešiknoucích se vzhledů.

Mrk na to!

Do puntíku jsem pak už jen čistě povlíkla…

…aby se pod růčo střiženým mrakem dobře spalo.

Déšť, nedéšť.

A že bych přijela z Ikey bez hrníčku?

Tomu tady snad už nikdo nevěří:-).

Ulovila jsem tentokrát i s podšálkem, přihodila pár skleněných dóz a dřevěných vařeček.

A jestli vám padly do oka paper bagy, tak ty jsou zase z Möebelixu.

Abych se s vámi dnes neloučila konzumem, uzavřem to nedělním výletem na mou oblíbenou rozhlednu Weifberg, které to v tomto období, kdy kvetou okolní slunečnicová pole, sluší nejvíc.

A bez nedělního koláče už to taky neumim.

Tak promiňte.

Mějte se fajn a ochlazení zdar.

Ála.)