Jsem on. Line

Přeju vám pěkné pondělí:-).

Mám za sebou první školní online výuku ze sofá, kterou v počátku doprovázela smršť smíšených pocitů.

Nejvíc ze všeho jsem se bála, že se nepřihlásím včas, kam se přihlásit mám.

Pak taky neutichající obavy z toho, že si nějakým svým IT omylem zapomenu jako jediná vypnout kameru, což by bylo vůči mým online kolegům, přednášejícím a mému pyžamu v sobotních 7,30 celkem neohleduplný a tak jako dost nezvládlý. :-).

Další bod – kam jen se ukrýt před dětmi, abych si co nejvíc navodila pocit studia a svedla se plně soustředit na gró věci, tedy obsah přednášky.

Nakonec vykrystalizovalo následující: výuka z pracovny s výhledem, v přestávkách vyčůrat a jít oloupat brambory k obědu, uvařit čaje marodům a pak zase zpátky.

Přes všechnu divnost této situace jsem si odnesla dojmy vesměs pozitivní (vyjma praktických zápočtových limitů). Asi mě dojala snaha vyučujících 50 + konfrontovat své nejisté IT schopnosti, poprat se s nedůvěrou v ně a nastavit svá, většinou lesklá, čela padesáti za monitory skrytým tvářím. Umět si z toho/sebe udělat oficiální legraci a fungovat dál, bez ohledu na současnou situaci a omezené možnosti.

Prostě brát, co je.

Jo, a taky jsem zjistila, že už neumim vůbec psát.

Tak. Dál.

Máme za sebou deset dní domácího marodění.

Jak moc se na dětech podepsalo, zjistíme zítra ráno, až se budem vykopávat směr školka.

Nic až tak moc zajímavýho, co by stálo za archivaci, se neudálo.

Šerif to celý utáhl na dvou pyžamech a několika párech ponožek, víc neráčil. Svůj minimalismus pak vykompenzoval lego příběhy rozmístěnými po celém domě. Ten chlapec nemá vůbec žádnou lego míru.

S Áňou jsme skromně potvořily a přibyl nám tak další podzimní akcent do obýváku.

Marodění je taková samostatná kapitola, kompletně nás vyhodí ze zajetého režimu a lepíme ve dvou, co se dá, abychom to nějak s ohledem na práci s povinnostmi kolem zvládli. Takže se už, celkem logicky, těším, až za mě obědy zase obstará jídelna a budu si moct, alespoň na chvíli, navodit pocit „nestresuj se, všecko běží v normálu, kafe si vypiješ teplý“. 🙂

Protože takovej pěňák…(díky, dcero, za něj)…v dvojkombu třeba s tvarohovou bábovkou, to už je dobrej žolík! Na nich se dá stavět nejedna příjemná chvilka.  O víkendu jsme si taky užili, dost možná poslední letošní, terasový dýchánek za velice ostré viditelnosti.  A já si v mezerách užívám podzimní výběhy lesem.

Vlastně i polem a loukou.

Pokaždé ale musím tnout nějaký vrchol, výhled, abych cítila stoprocentní satisfakci. 🙂  Hvozdem v peřince se pro dnešek loučím.

Mějte hezký dny.

I ty obyčejný se totiž počítaj:-).

Á.)