Korolikonoce

Pěkné Velikonoční pondělí od nás od vysílače!

Nejpěknější část roku je tady. Tedy alespoň pro mě.

Čichám, čichám rozpučený remízek, často až k nám na zahradu a nemůžu se tím směrem vynadívat.

Přestože pylová zpravodajství bijí na poplach, propadám tomu opakovaně.

Pár větviček jsem natrhala pro osvěžení i k nám na stůl.

I přes netradiční chod letošních Velikonoc jsem se rozhodla, že nepolevíme ani o píď a izolace neizolace, svátky u nás proběhnou jako každý rok.

Vlastně v tuto dobu vítám jakýkoliv podnět, téma pro zabavení se v domácích podmínkách a dětem tak alespoň trochu ulevit od faktu, že už přes měsíc koukaj denně jen na mě (a tátu), což je často dost krutý ortel.  🙂V rámci výzdoby jsme se tak pustili ještě do těchto závěsných rádoby vajec z březových větví – protože co si budem, tento druh veselí vydá na celý den – dopoledne procházka do lesa s cílem sběr materiálu, odpoledne pak praktická část tvorby.

A do toho naše hyacinty ze zahrady plus borůvčí z lesa -> další smeč!

Výletům jsme dali přes svátky pokoj, jednak jsme si říkali, že bude všude více lidí, druhak je venku na zahradě stále co dělat.

Z hromad hlíny se stala obří pískoviště a Šerif si svou vytrvalou prací na nich spálil uši.

Nadvakrát.

A oddělal asi tak tři páry ponožek.

Tady vám představuji jeden ze zhmotnělých bodů své životní vize.

Mít zahradu, ze které si budu trhat kytky domů do vázy.

Přesně takovou jsem si vždycky na jaře odvážela od babičky. V namokřeném kusu hadru a igelitu.

V záhonu už se taky vyklubaly první tulipány…

…takže ještě jedna čistě tulipánová záležitost.

Trochu rozdíl oproti supermarketovým variantám. 🙂U Prince a Večernice jsme napekli velikonoční linecké sušenky.

Ve svých 28 letech jsem zjistila, že už nekopu za tým Větrník, nýbrž Slunečník.

Ale vypuštění Mrakomora je pořád stejně nechutný.

S tvarohem vděčná sváča pro děti! A protože jsem v sobotu narazila v Lidlu na zlatou cihlu, a sice čerstvá droždí, rozhodla jsem se tento klenot proměnit v hmotu a podělit se s rodinou.

Beran se letos trochu šprajc. Naštěstí (!:-)) mám ale za muže inženýra, který určil následný postup výklopu. Vlhká utěrka, nechat vychladnout a systematicky třást – náš výklop byl, až na nepatrnou špičku nosu, úspěšný.

K tchýni tak neputovalo torzo, nýbrž urostlý a chutný (na berana akorát tak suchý), velikonoční beránek. Jak se sluší a patří.

Ze zbylé části jsem udělala vejslužku.

Místo kytky natrhala svazky medvědího česneku a protože už se mi stejskalo po rodině, udělali jsme si v neděli večer výlet autem a alespoň přes okénko popřáli hezké svátky a obdarovali naše tímto překvápkem.  Děti dostaly koledu, kterou si hned v autě otevřely (chachá, mám jim zas co tajně ujídat:-) a dokonce došlo i na módu – aby je beránek nepo…

Díky, sestro! Máš je v oku. 🙂  Dnes ráno nás s Áňou chlapi vyšupali – ofiko s říkankou – a ona jim to vrátila.

A protože bylo ještě pěkně, vyběhla jsem si na hodinku do lesa… …nahoru na vyhlídku… …a pak zpátky dom – za mohutné fanouškovské podpory, která mě už nedočkavě vyhlížela. 🙂 Během pár minut se pak dopoledne zatáhlo… …a tím končí – s pěňákem v ruce a Dorotou Máchalovou v pozadí – má dnešní blogová rozprava.   Užijte si zbytek dne. Třeba u pohádek a na gauči – jako to máme v plánu my.

Brzy na viděnou!

Ála.)