Můj milý deníčku…

…mám v sobě jednu kávu a trochu se mi to dnes rozepsalo:-)

O mé předběžecké přípravě, v jejímž rámci jednou týdně podnikám výšlap na zdejší vrcholek jménem Jedlová, jsem psala již minule.

Zmínila jsem tam i svou touhu podniknout výšlap nezávisle na okolí, hlavně tedy ségře, která mi dělala osobního šerpu a nosila vždy Šerifa na zádech.

Sportovní srdíčko a má vnitřní potřeba ukojit ego tam ale taky sehrály svou roli, né že ne :-).

Ráno jsem začala svou klasickou proteinovou palačinkou, kterou už zvládám připravit se vším všudy (= i s fotem) do 8-10 minut.

Předpřipravila jsem si oběd (rozmrazila rybu, oloupala brambory), protože bylo jasný, že po příjezdu nebude čas, zato hlad obří.

(A taky že byl).

Samotný výšlap trval s minizastávkami na čůrání, vyndavání pítíček, svačin a dalších zdržování s dětičkami hodinu a minutu přesně.

Zdolání vrcholku v plné polní jsem samotářky oslavila lahvinkou vychlazeného nealka, na kterou jsem si musela ještě chvíli počkat, anžto restaurace otevírala až v devět.

Frontu na pivo jsem ještě v životě nestála. V devět ráno kor:-).

Byl to den plný životních zlomů.

Na vrcholku chodím vždy na plácek za rozhlednou, kde je krásnej výhled na Ještěd, Luž, Tolštejn.

Tam si dřepnu na kámen a užívám si tu romanťárnu.

V duchu si jen tak pro sebe filozofuju a říkám si, jak jsem vděčná za to, co mám.

Mezitím kojím, pobízím Šerifa k sváče, snažím se pořídit publikovatelné selfíčko a usrkávám Birella.

Pěkně ze skleničky. Na dámičku.

Večer se pak odměňuju sladkou tečkou. Není jednodušší večerní sportovní pamlsek než je ochucený tvaroh.

Tvaroh obsahuje bílkovinu, která se pozvolně vstřebává, proto je ideální na noc. Já si ho na přilepšenou doslazuju – někdy čekankovým sirupem, někdy obyčejně cukrem či medem. Nově jsem zkoušela i tento nízkokalorický sirup. Ráda si tvaroh říznu lžící či dvěma zakysané smetany, má to pak lepší chuť:-).

Záběry do této koláže jsem pořídila v průběhu týdne během našich výletů po okolí.

To vždycky ráno vyčkám, než se všichni dopraví do škol a prací, doprava se uklidní a já nastartuju svoje žihadlo, kterým nás přiblížím k předem vybranému cíli.

Tam se vydržíme plazit šnečím tempem celé dopoledne.

…a když už jsme u toho mýho žihadla, nemohu nezmínit můj včerejší řidičský megaúspěch, kdy jsem samostatně podnikla cestu do Ústí ukázat dětičky naší babí.

Šla jsem na to opět mazaně.

Vyjela jsem v sedm, abych cestou potkala co nejméně řidičů.

Statečně jsem bojovala s frézovanými úseky, bála se půlku cesty předjet feldu, stihla se mi objevit a zmizet neznámá kontrolka podobná žárovce a světlu zároveň, z čtyřky na tři (místo na pět) jsem zařadila pouze jednou a se spotřebou jsem hospodařila velice hospodárně – pod pět na sto (jak říkáme my, ostřílení řidiči).

Cestu zpět už jsem sama nejela. Poprosila jsem tak spolujezdkyni, aby pořídila fotodůkaz.

Jak točím koláč, trochu u toho spím a mám na tacháči osmdesát!

Hen hééééén!

U babí jsem pak zčíhla zahrádku…

…a jak je mým zvykem, vorvala jsem, co šlo.

Bujarý trs meduňky mi nedal spát, a tak mám zásoby meduňky tak na rok dopředu.

A slušivý pantofel k tomu.

Naše louka u baráku ale také nezahálí.

Krom slušné sklizně pampelišek na pampeliškový med (ačkoliv je to vlastně spíše sirup), kterým sladím čaje v zimě a na podzim – pampeliška má pomáhat odkašlávat a tišit kašel…

…tu začínají rašit i naše truhlíkové záhony.

Šerif je výrůstky velice nadšen, zejména pak svou povinností pravidelné zálivky dětskou konvičkou.

Ta ho strašně ba!

Stejně jako večerní propustka na telefon, kdy není lakotný a svůj zájem o pohádky sdílí i se ségrou, který je všecko zatím dost buřt.

Jestli ještě můžete, já totiž jo, tak píšu dál.

Je tu totiž ještě situace ohledně pracovny.

Pomaličku, polehoučku zase začíná dostávat poradenskou podobu.

S InBody měřícím koutkem v čele.

A homemade praporky u měřící fotostěny.

Mějte se fajn!

A.)

picture