Můj týden v Praze

Můj první týden bez dětí. Po sedmi letech zpět na akademické půdě. Ne za monitorem, ale pěkně naživo.

A že jsme to vzali pěkně z nuly na sto, o tom svědčily každodenní vstávačky na sedmou, kde už se od nás očekávalo prezenční, tělesně vypnuté „zde“ hezky pěkně po tělocvikářsku. Pozdní návraty večerní tramvají, kde jsem s vděkem padala do svého milého, improvizovaného pelíšku u ledničky.

Program přes den až do večerních hodin jasný a víc jak ambiciózní. Plavání, gymnastika, atletika, zdravotní tělocvik, sportovní hry a něco teoretických hodin.

Cíl tím pádem taktéž jasný. Přežít! 🙂

Procházela jsem se večerní Prahou a připadala si jako u moře. Svačinu jsem kupovala vždycky jenom jednu, sobě, a krom jednoho záběru, tedy školy, jsem se nemusela soustředit na vícero věcí, což pro mě byl úplně novej pocit (na kterej se ale nebezpečně rychle zvyká a hůře odvyká.-)). Měla jsem čas a volnost posedět si večer na terase u piva a neřešit čas návratu.

Moc jsem se nasmála. U zaslouženého piva. Ale i bez. Takový milý kompenzační bonus za uplynulý kovidí rok.

Myslím, že můžu říct, že pro mě ten týden byl mimořádně osvěžujícím vykolejením ze stereotypu a byť jsem ztahaná, myšlenkově mírně dezorientovaná, moc jsem si svou studentskou roli užila. Jsem na sebe pyšná, že jsem i ve třiceti (skoro) a dvou dětech byla schopná fyzicky konkurovat kolegyním bez celulitidy a povislého poprsí a kolegům s lukrativně rozjetými sportovními kariérami. Podařilo se mi zaplavat limity a splnit praktické zápočty z atletiky, kde na mě číhala obávaná tyčka a disk. Sestavu na rytmickou gymnastiku s šátkem jsem si slavnostně odcvičila v prostorách Nosticovy haly. Zbývá trojboj prostná-hrazda-přeskok a mám prakticky splněno.

Teoreticky ještě zdaleka ne, neb zkouškové plynule navazuje a ústí zkoušky bude třeba rozložit během prázdnin.

Víc už se sebe pro dnešek nedostanu. Každopádně jsem zase zpět, moc vás zdravím a budu se na vás těšit u dalšího blogového okénka.  Pa!

A.)