Operace poklad

Všechno to začalo nevinným a nijak zvláštním zaklepáním na dvěře.

Vyslala jsem tehdy Šerifa, ať jde otevřít a řekne mi, kdo že to na nás ťuká.

Šibalsky jsem čekala, až přijde s prázdnou, že za dveřma nikdo, protože se jednalo o ťukání mnou na dálku fingované, které ho mělo naladit na tajemno a posléze navést na poštovní schránku.

Tam jsem totiž o pár minut dříve ukryla mapu pokladu, která odstartovala naše včerejšo-dnešní dobrodružství.

Mapičku jsem načrtla tak, jak nejlíp svedu, což mi zatím na nároky tříleťáka bohatě stačí.

Nešetřila jsem na detailech a dokonce i kraje mapy lehce opálila zapalovačem.

Celý to divadlo s pokladem byla strašná legrace.

Šerif sám nadšením uskutečnil několik vtipných telefonátů tetám, kdy sdílel své nadšení z tajuplně doručené mapy a těšil se na dukátky v truhle.

Denně před spaním akutalizoval svůj cestovní batůžek, do kterého si nabalil sekeru (dětskou), pistol (taky tak), pak nějaký provázky, lego, kolík, metr, baterku, hák od lega a zvýrazňovač.

Já jsem jen důležitě přikyvovala nad každou jeho vybranou součástkou.

Asi týden do odstartování akce jsem tak denně čelila několika desítkám otázek, kdy už ho půjdem vykopat, jestli ho někdo nevezme a jestli už je zítra a jestli už je večer…

…a k úlevě všech se konečně dočkal!

Naše putování jsme odstartovali na Tolštejně, odkud jsme v plné polní a podle Šerifových instrukcí mířili v podjedlovskému tábořišti, kde měla celá akce vygradovat a kde jsme měli v plánu také přespat.

Místo je to skutečně malebné a na hledání pokladu jako stvořené – samá skála, kámen, ďolík – samé potencionální skrýše.

No co si budem – na tenhle výraz jsem se celou dobu těšila.

On zas na obsah neúhledně zabalené krabice od dětských bot od Bati.

Aby to neměl úplně zadarmo, musel slíbit, že se rozdělí a taky napočítat do desíti.

Večerku jsme museli trochu natáhnout, protože les za tmy je vzrušení a v tom se usíná hodně špatně.

Kolem desáté přišel první deštík, kvůli kterému jsem se rozhodla, že budu s dětma spát v přilehlé chýši.

Kolem jedenácté přišla bouřka a déšť, které trvaly slušené dvě hoďky. Nutno podotknout, že poslední déšť zde proběhl tak před třemi týdny.

V chýši nás tak nakonec spalo šest a pes, což už bylo díky kořenům trošku na těsno, ale zato správnej punk.

Děti spaly na jedničku – na to, že už jsem pro ně nepobrala polštáře, spaly sesunutý z karimatek na jehličí a odkopaný ze spacáků slušně s pár lehkými probuzeními až do rozednění.

To jsme je pak ale museli probudit, protože nás čekal ranní výstup na Jedlovou.

Tento týden jsem si ho ještě neodfajfkovala, takže mi bodlo, že si jej odšlapu ještě v hezky ranním 20° chládku.

S plnou bagáží jsme tam vyfuněli něco po šesté a na našem kochacím místě si užili ranní opary z noční bouřky.

Bylo to magický.

Stejně jako jeřabiny a pohled na spálené listnáče, které ve mně zanechávají pocit babího léta.

Tak malebné prostředí si úplně říkalo o filozofickou úvahu, do které jsem se na chvíli zanořila a vyšel mi z ní závěr takovej, že hlavním pokladem naší výpravy byl na ten večer původně nechtěný, ale nekonec skvěle zvládnutý déšt s bouřkou.

V posledních měsících tolik žádaný a pro všechny nepostradatelný.

Musim se pochválit, jak jsem to hezky vymyslela a tímto moudrem ukončím i vyprávění o dnešním dobrodružství.

Není nad filozofování nalačno po třech hodinách spánku na jehličí:-).

Mějte se fajn a díky za návštěvu:-).

Já už se děšně těšim do postele!

A.)