P*Ě*T

Nevím jak, ale jo.

V úterý jsme, s menším zpožděním, oslavili Šerifových pět.

Můj blog pamatuje naše společný začátky. Správnej mateřskej underground, kdy jsme se spolu v devátým měsíci potili při státnicích z angličtiny (a vypotili jsme za chvalitebně!).

Šerif byl vlastně vůbec první mimino, který jsem kdy držela v ruce. Do té doby se v mém okolí nikdo s dětmi nevyskytoval, takže jsme se učili všechno společně. Od nuly.

Že se chystá mezi nás, oznámil ve 23:59 23. března cestou na záchod, protože věděl, že má zítra termín, tak abych to asi stihla.

Podařilo se. 21 hodin dlouhý výběr toho nejpikantnějšího vulgarismu z mých úst a přišel mezi nás.

Šimon.

Je to strašně fajn pocit, mít syna. Jako je on.

Synku, na zdraví! Buď svůj a podmaň si svět!:-)

Oslavu jsme zaimprovizovali doma.

Improvizovali jsme v teplákách, s improvizovaným Míša dortem a šampáňem ze špajzu ročníku asi tak 2000.

Nechyběl decentní dekor Tlapkové patroly a čerstvý březnový prašan za okny.

Předpárty než přijde táta z práce.

Autobus.

Hen hén.  Ha, přistižena! Inflagranti! :-))

Tak ještě jednou. V pořádku! 🙂 „Šechno nejlepší, Šimonku.“ Tak na zdraví a můžem to rozjet! A protože většinou u nás dostane nějaký menší dárek i ten druhý, aby nebylo cítit ve vzduchu líto, obdarovali jsme Aničku líhnoucím vajíčkem.

To se má před vylíhnutím zahřívat a mnout, než srdíčko změní barvu a je připraveno se vyklubat.

Šerif se této rodičovské role chopil se zodpovědností jemu vlastní a zahřívá skutečně s vervou. 🙂

A to je vše.

Přeju vám všem pěkný víkend, příští týden nás pravděpodobně čekají první letošní dvacítky, tak se chystám dodělat práci doma, protřídit jarní šatník, ať jsme připravený!

Ála:-)