Takové to naše znáte to

Mám sice už několik dní rozepsaný koncept článku, do kterého postupně přidávám nějaký ten ždibet od nás (s nástupem léta jsem u počítače děsnej slimák), ten ale musím pod tíhou dojmů z dnešního dne ještě krapet odložit.

Neposlat do světa kousek dnešní idyly by byl hřích.

Ano, stále ji šlapem. Dnes to bylo za letošek 22. výstup na vrchol Jedlové.

Ačkoliv se upřímně těším z každého vrcholového vyfunění se, to dnešní bylo obzvlášť vydařené. Povětšinou razíme se Šerifkou dámskou jízdu a s krosničkou vyrážíme, jen co vyhodíme Šerifa ve školce.

Nechci jej svou slabostí pro tuto rutinu nějak otrávit, neb je již při výstupu odkázán na svou chůzi.

Na jeho 22 kg už ani krosna, ani má kolena, nestačí.

Sem tam ho ale přeci jen na lipíčka vylákám a pak se nestačím divit.

Jak dobrej je. Jak neremcá a jde. Jak mi nahoře řekne, že to jsou ale, mámo, výhledy, co?!

Kéž mu to vydrží a mně tak do budoucna přibude parťák na chození po horách. Ještě do něj nějak natlouct smysl pro orientaci a práci s mapou a nebudem mít konkurenci.

Haha, tak zpátky na zem, konkrétně na louku…

…kde jsme dali první lipíčko zastávku něco málo po osmé.

Čerstvá louka a my tři.

Krom lipíčka mám vždycky ještě jedno eso v rukávu, a sice hřiště u dolní stanice lanovky.

Ochotný personál přilehlé restaurace dnes dokonce nafoukl hrad výhradně pro nás, což bylo opravdu terno.

A pak, jen co jsme u babičky zblajzli vydařené nedělní menu a na sofá na chvíli natáhli břicha, jeli jsme si člofíčky odškrtnou i k nám dom.

Zatímco to nahoře na přeskáčku funělo, já jsem…

…to zase spáchala!

Šlehla si svoje obehraný kytičkový zákoutí s dávkou kofeinu.

Podtrženo, sečteno, až na několik vylitých džusíků, neděle jak fík.

Snad jste to měli taky tak!

Mějte se pěkně:-)

Ála.)