Den se Šerifem…

Je pondělí ráno a pondělky trávíme vesměs všechny stejně.

„To do“ list je po víkendových zahálkách pěkně dlouhý, všude hodně nadrobíno, lednička prázdná, a tak je třeba věnovat péči hospodářství.

Po snídani, pohádkové půlhodince na mobilu a takové té ranní hygieně se jde na věc.

Střihneme si ranní vysávání, následuje rozcvička s mopem, prach, standartní úklid kuchyně. Chvíli já, chvíli Šerif. Rád plní úkoly, nejradši zapíná myčku a vysává.

Vrcholem úklidu jest pak samonavíjení šňůry od vysavače, kde akci opakujeme 4-5 krát dokola. Tam zaboduju vždycky!

Venku slézá sníh, ačkoliv je pro mě stále potencionálně nebezpečno na každém kroku, startuju žihadlo a vyrážíme zásobit domácnost.

Všechno jde podle plánu, Šerif má radost, sjíždíme kopec na dvojku a já nacházím dostatečně izolovaný plac na parkovišti. Parkuju ve chlívečku.

Kritický bod dopoledního programu teprve přichází.

Je to buď a nebo. Narcisky v Albertu za cenu předem jasné autíčkové estrády nebo poklidný nákup v Bille bez narcisek?

Chci narcisky.

Šerif sprintuje do krámu, dvakrát spadne, jak se těší na auťák. Nastupuje, výská radostí, spíš řve, lidi se otáčí.

Nastupuje do vozu a stává se vášnivým řidičem, mačká každičký čudlík a má démonický výraz. Trpělivě čekám tři minuty, pět minut, představuju si nánosy bacilů a monituruju špínu kolem. Šerif je furt v rauši, neposlouchá mé sliby o tom, že příště zas. Vytahuju ho, usazuju do košíku a následuje řev.

Ten pokračuje až do oddělení lahůdek, kde zrovna jede paní „vytíračka“ na „vytírákovi“ – líp jsem na „cotojetodleto“ zrovna odpovědět nedokázala.

Sahám po rohlíku a strkám mu jej do neomytých rukou. Tak moc si potřebuju v klidu nakoupit, abych nezapomněla na polovinu věcí.

Je nakoupeno a aby náš výjezd do „centra“ měl alespoň nějakou přidanou hodnotu, jdeme se projít „městem“. Kouknout, jak vypadají lidi, pozorovat dopravní prostředky a prolézt pár prolejzaček, aby měl synek také nějaké to dětství.

Celou dobu myslím na to, jestli mi někdo neukradl žihadlo s nákupem v kufru a co minutu kontroluju, jestli jsem někde naztratila klíče. Nejsem zvyká mít na starost vůz. Když zjišťuju, že ne, vyrážíme domů.

Vybaluju nákup a Šerif se, pln dojmů z města, věnuje svým aktivitám. Já začinám vařit a synek nepozorovaně krade ze špajzu dózu s piškoty, kterou si odnáší na svoje místo. Odpočívá, pojídá piškotky, pozoruje mě a semtam něco prohodí.

Po obědě podruhé mateřsky selhávám a dopřávám mu pohádku před spaním – Spidermana skákajícího po vozech všeho druhu na mém mobilním zařízení.

Následuje Šerifův polední spánek, kdy hodnotím míru své únavy. Většinou je vidina 2 hodinek anarchie s kávovým zákoutím lákavější než mé ulehnutí s ním.

Dnes je tomu nejinak. Z neděle mám napečený piškoťák s pudinkem a zakysanou smetanou, který je krásně rozleželý a lehký.

K tomu všemu chytám při plánování týdne potřebu obalit diář do mramorové samolepící tapety. Nojóno, já vím:-). V době pracovních závazků jsem tento čas věnovala obyčejně přípravám nebo pracem na stravovacích plánech, nyní si užívám trochu té jednodušší zábavy.

Jakmile se Šerif probudí, probere a nasvačí, vyrážíme ven na špacír. Během dvou týdnů pozoruju ohromnej pokrok. Procházky zvládáme už bez kočáru, hodinu a půl chůze jakbysmet a dokonce i zdolávání nemalého převýšení k nám na kopec.

Oblékám se do tátova obřího svetru, kulicha a jde se. Cestou potkáváme pána skorosouseda, který na mě zpoza plotu pokřikje, zda-li nechci ovečku. Já dotaz beru jako slabší žert a pravím, že ne, že nemáme pro ovečku plot (takovéto pohotové reakce jsou u mě momentálně na denním pořádku). Dalo se určitě odpovědět daleko inteligentněji, nápaditěji.

Pán zmizel. Za chvíli vybíhá za námi na silnici a v rukou nese nafukovací ovci (která je spíš asi koza) a ještě houpacího koníka. Já děkuju, Šerif výská radostí nad získaným úlovkem a vracíme se domů pro kočár, abychom mohli naložit náklad.

Naložený kočár pak tlačíme zpět domů do kopce. Nemusím mít ani moc velkou fantazii, abych si dokázala představit, jaký dojem u kolemprojíždějících vyvoláváme.

Mně je to ale ze srdce buřt, když vidím, jakou radost Šerif ze žebroty má. Při mytí hraček ve sprchovém koutu se div nenechá vydezinfikovat také.

Doma pak trávíme zbytek večera, kdy se snažím nechat prostor mužovi, aby také mohl výchovně působit na syna.

A jelikož už Šerif spí ve svém pokojíku, je uspávání celkem bezproblémové a kolem osmé je většinou uložen. Já s ním takřka bez výjimky držím partu v půl deváté je vytuhlo na obou frontách.

Snad vás jednoduchost našich všedních dnů neodradila od pořízení si vlastního potomstva. Situace se může jevit dosti odpočinkově, ale opak je pravdou. Doba je to intenzivní, fyzicky a semtam i psychicky náročná, ale neměnila bych. Opakovat se již nebude, a tak je třeba sebrat kuráž a věnovat se jí plnými doušky. Se vším všudy!

*********************************

A ještě tu pro vás mám report z dnešního výletu na německou rozhlednu na Breitebergu (Grosschönau), kam jsem vyvezla Šerifa na dopolední utahání se.

Určitě doporučuju – trasa je baby-friendly, hezky se tu parkuje (což je pro mě naprosto zásadní informace), hodně se dá vidět, špatně se tu bloudí a vaše dítka zde můžou provětrat své dopravní prostředky. Asfaltka je na to jako dělaná.

Jen ty selfíčka pomocí samospouště a plotových sloupků je třeba ještě trochu poštelovat.

Mějte se krásně!

A.)

 

picture