Ti uteču

…heč!

Aneb má pravidelná běžecká rutina čítá:

Předběžeckou sváču bohatou na nějaký ten sacharid, smoothie zas na doplnění tekutin, vitaminů a pořádné nakopnutí.

Střídám a upravuju v kontextu celého dne, času a taky hladu:-).

Posléze předávám děti do péče tatínka, oznámím jim své plány a oni se automaticky sbíhají na čihadlo, odkud mi mávají (a já musím jim nazpět) po celou délku rovinky, než zabočím do lesa.

A pak už jsem ve svém.

Přepínám do jiného stavu mysli, zhluboka dýchám, funím a kochám se.

Přeskakuju nebo podlézám, záleží na aktuální formě.

A pak, když už mám všechny potřebný metry nastoupaný, spustím to nespoutaně (a co kolena dovolí) dolů.

Cestou necestou, polem nepolem.

Anarchie v mysli i nohách.

Ne až tak romanticky tomu bylo před několika dny, kdy jsem cestou na trati vytratila z kapsy vesty telefon.

To pak trasově variabilní běh přímo proklínáte.

Nebojte, telefon za mě našel někdo jiný a pionýrsky ho i vrátil. Já si za trest alespoň zaběhla trojnásobek běžné délky okruhu, při kterých jsem intenzivně zpytovala svědomí.

A ještě začínající políčko konvalinek, ke kterému odbočuju vždy v tuto roční dobu.

Po dešti si přijdu možná pár utrhnout do vázy.

Pak už ale zpátky do reality.

Ještě pár dřepů, protáhnout a minimalizovat množství „bordelu“ z lesa, co vždy natahám domů.

A tím končí i mé běžecké útěky.

Třikrát týdně, co děti a kolena dovolí.

(Muže se ptát nemusím, ten mě tam v rámci domácího klidu dokonce i někdy sám vysílá:-)).

A co vy a běh?

Přátelíte se či nikoliv?

Mějte se fajn a brzy opět na viděnou:-)

Ála.)