Helouvín

Pěkný první listopad všem,

Jaký jste měli víkend? My na severu jsme měli oba dva dny v mlze (v nepřeneseném významu spojení:-)), což se nám tematicky krásně hodilo k datu, tedy sobotnímu helouvínu a zítřejším dušičkám.

Protože měly jít děti o víkendu na strašidelnou párty s přespáním, na kterou se moc těšily, ale my ji nakonec skrečovali, bylo mi líto toto pro děti vděčné téma nevyužít a ochudit je o něj.

Zaimprovizovali jsme tak doma svůj vlastní helouvín z domácích zásob.

Masky jsme vytáhli ze skříně z minulého roku, až na velkou vodu kostlivce plně dostačující.

Ráno na rozjezd výmalba strašidelných omalovánek stažených a vytištěných z netu.

Z terasy jsme si přitáhli domů dýni, kterou jsme vydlabali a vyřezali tím nejmíň tupým nožem ze všech tupých nožů, co mám.   Dovnitř jsme namísto svíčky dali igelitový sáček se světýlky, abychom to měli bez starostí/dohledu.

K obědu se mi nechtělo nic moc vařit, takže zbytkový obložený talíř, který nevím, jestli mám vůbec blogově prezentovat, ale tak…:-)  Odpoledne nám pak provoněly skořicové rolky z kynutého těsta, které jsme proložili krátkou procházkou v lese.

A jen co se setmělo… …vypuklo neřízené veselí.

Svítící rohy, tyčinky, hodně řevu s absencí nápadu.

= děti spoko:-)

Nedělní výlet pak ve stejném duchu.

Jindy by mi bylo trochu líto, že nemáme výhledy, dnešní mlha a čerstvý vzduch ale vyloženě sedly.

Prošli jsme se nejdříve na hřbitov a potom sjeli do okolí Zlatého vrchu v Lísce.  Máme to tu moc rádi a vracíme se sem už po několikáté.  Podzim a zima s dětma jsou náročný, jedu už šestou sezónu a vím, o čem mluvím. 🙂

A jsou to právě procházky přírodou, který mi byly a jsou vždycky základním stavebním kamenem, jak uchopit dny a udržet si nějaký žitelný standard bez pochmurných nálad. Naučili jsme se chodit ven i za ošklivého počasí (i když ošklivé je v tomto případě strašně relativní) a dokonce si jej někdy užívám daleko víc – nikde nikoho nepotkáme a mně hřeje vnitřní pocit, že nejsem omezována nějakým svým (taky relativním) diskomfortem a dogmatem, že když prší/fouká/sněží, ven se nechodí. Zatím se mi ani jednou nestalo, a to ani v největší fázi lenosti dětí, že bychom se domů z lesa vraceli se špatnou náladou. Naopak.

Jsme čerstvější, vyběhaný, těšíme se na jídlo a s vnitřním klidem se můžeme vyvalit s kouskem koláče u pohádky.

Během našich výletů taky platí, že:

-> nechuť jít se u dětí vytratí během prvních dvaceti minut

-> čím menší morál máme, tím víc spokojený se nakonec vracíme

-> pláč vystřídá smích někdy i několikrát za výlet, a tak nedělám tragédii z toho, když se nám třeba naše lejdy vztekne u každýho kopce, protože za pět minut ho bude sbíhat jako by nic

->  musíme mít svačinu, hodně svačiny

K obědu jsem dnes ráno předpřipravila guláš, aby stačilo po návratu dovařit už jen těstoviny a nasytit žížaly.

A teď už slíbená pohádka, odpočinek na gauči s kávou, lego a pořádná nedělní předškolková koupačka. 🙂

Mějte se fajn.

A.

Brzy.

Opět.

Na.

Viděnou.

Ála:-)