Dnes vás s sebou vezmu na panelku, kam se chodím jednou týdně mordovat.
Nutno dodat, že zcela dobrovolně a dokonce se na naše holčičí běhací odpolko vyloženě těším.
Tím spíš, když nám vyjde počasí jako včera.
Běhaní s kočárem není vůbec tak růžový, jak se na pohled zdá.
Pro mě osobně je nejnáročnější výraznější zapojení vrchní části těla, protože vršek jsem vždy měla a mám při běhu spíše pasivní.
Což je nedobře.
Vždycky mi taky chvíli trvá, než se popasuju s dýcháním. Přeci jen, mít paže atypicky v předpažení neumožňuje úplně komfortní dýchání.
To jen tak na osvětlenou, abych udělala alibi svému upocenému looku.
Tempo není nikdy žádná divočina, aspoň se stíhám kochat výhledy a sbírat po Šerifce předměty, které během běhu znuděně trousí ven z kočáru.
Krom výhledů má panelka ještě jednu velkou přednost – samotu.
Zřídka kdy tu někoho potkám, takže si můžu dovolit ventilovat, co se mi zlíbí.
Do kopečka si můžu nadávat, jak chci. Funět jakbysmet. A že se mi ještě furt trošku klepe zadek?
Nou problém.
Pořídit kloudné foto v akci, navíc svépomocí, to je celkem oříšek.
Obzvlášť, nedovolí-li vám vaše tréninková morálka výrazněji přerušovat tempo.
Pokusy proběhly celkem tři a na titulku magazínu Kondice to moc nevypadá.
Takže kus silnice a já.
Myslím, že stačí.
A doběhnout na místo činu v časovém intervalu bývá taky občas problém.
Samospoušť nechť žije!
Na konec ještě pocvičit pár dřepů, vypustit dítě na průzkum terénu a protáhnout.
Abych ulevila svým nožkám od nemilosrdného asfaltu.
Zničená se pak vracím do auta, kterým nás přibližuju na místo činu a těším se na nálož endorfínů, která na sebe nenechá nikdy dlouho čekat.
Dneska bych tím chtěla říct asi jednu věc.
Tohle vás prostě musí bavit.
Času pro sebe mám asi tak na večerní sprchu.
V obležení jen jednoho z dětí pak jedno odpoledne, které využívám právě takto.
Kdyby pohyb nebyl mým koníčkem, nepouštěla bych se do toho.
Často se mě totiž lidi ptaj, proč to dělám a jak to stíhám.
Promýšlím dopředu, hlídám předpověď počasí a plánuju.
Plánování je klíčové a častokrát to je vopruz, kterej navíc vyžaduje hodně sil a hlavně chuti ho rozklíčovat.
Jedině tak se mi ale daří kloubit jednou týdně výstup Jedlové s dětma, jednou týdně pak běh s kočárem a jeden víkendový výběh či běžecké úseky v lese, a to jedině, když je doma táta.
To jsou tři cvíča týdně, které jsou pro mě momentálním časovým stropem a v dohledné době podle tohoto plánu hodlám pokračovat.
Jak se říká, kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy.
Jen je třeba se připravit na to, že se tomu musí i něco (to něco je hlavně pohodlí) obětovat, než se člověk dopracuje k nějaké pravidelnosti, režimu, fyzičce a že vše není tak zalité sluncem a easy, jak se přes obrazovky počítačů a displeje telefonů zdá. Tím se ale nenechte odradit:-).
Tolik ze zkušeností matky dvou dětí.
Mějte se fajn!
A.)
Napsat komentář