Velikonoce stůj co stůj

Žila jsem v domnění, že nekonečné marodění během ještě nekonečnější zimy máme za sebou.

Ha!

Zpátky na zem jsem spadla hnedle v pondělí, kdy začala Šerifka podivně koukat.

Její nepřítomný pohled vystřídaly večerní horečky a já už tak nějak tušila, že všechno bude zase jinak.

Učinila jsem již ale obrovský pokrok ve svém dospěláckém žití.

Už se s tim jednoduše neperu. Neremcám (tak moc). Přizpůsobuju se. Beru to tak, jak to je. Slabší chvilky mám furt, ale nic, co by crc kávy s načančanym zákoutím nespravily.

Díky tomuto moudrému vědění jsem se rozhodla neházet flintu do žita a rozhodla se na Velikonoce hrát.

Podmínky nepodmínky.

Ani po třech letech nemám moc radar na rozpoznávání dětských nemocí.

Některá matinka koukne a ví. Zabalí nožky do octu a v rukávu má minimálně ještě dalších pět zlepšováků.

Já bojuju dost začátečnicky. Nurofen jako všelék a dále netřeba pokračovati.

Symptomy byly navíc tentokrtát obzvláště zmatečné. Horečky a nic víc.

Diagnostikovala jsem růst zubů. A zase vedle!

Příčina našeho trápení byla ale daleko zákeřnější.

Šestá nemoc se jí říká. Dítě se nejdříve pár dní vaří a pak se osype.

Hotový drama!

Teď už je naštěstí líp.

Začíná házet šibalským okem a to je dobrý znamení.

A k těm velikonočním přípravám.

Jestli jste v posledních dnes zaznamenali nějakou blíže nespecifikovatelnou záři…

…tak jsou to, prosím pěkně, naše okna!

Ty jsem vzala útokem v týdnu, kdy místo slibovaných plus deset a azura, plížilo se to kolem nějakých pěti.

Děti jsem vyvezla na zahradu. Šerifka alespoň trošku uhasila teploty…

…a Šerif přiložil ruku k dílu.

Spíš si teda trůnil na pískovišti, ale snaha se počítá.

A abych ten lesk oken ještě trochu víc prodala, sjeli jsme s košíčkama k Větnamcovi a pořídili tam nějaké to kvítí do truhlíků.

Opět nám při práci trochu sněžilo, ale nic, co by naběrače substrátu rozmrzelo.

A doma?

Tam to taky žije!

Dnes ráno jsme malovali vajíčka.

Když už se mi sešla parta bílých domácích vajíček, nechtěla sem se pouštet do složitostí, vzala jsem lihovku a za pár minut bylo hotovo.

Umění vznikalo i ze strany Šerifa – zatím nepochopený nordic umělec.

Schválně, kdo z vás tam najde: kytičku, auto, hák, srdíčko, mě, vaření, hada, zlý auto a zbytek už sem zapomněla (neposlouchala).

S ukňouraným miminem na břiše jsem s vypětím všech sil celé jedno dopoledne trávila v kuchyni.

Vznikal nám tam tradiční mazanec s tunou másla a taky můj první beránek.

Ten jsem udělala z mrkového těsta, abychom měli k snídaním i něco odlehčenějšího – s jogurtem, tvarohem či jinou bílkovinou je to moc chutný.

Ještě mi zbývá napytlíkovat vejslužky a mám hotovo.

V pondělí vyšlu chlapy na žebrotu a my ženský vezmem do zaječích.

Tradičně.

A prej, proč se na to se dvěma dětma nevyprdnu.

Mohla bych. Ale nechci.

Věřím ve smysl detailů a tradic.

Stejně jako se moje dětské Velikonoce neobešly bez chuti levné polské čokolády a s velikonočním úklidem spojenou vůni čerstě povlečených peřin, přeju si, aby si podobné vzpomínky a vjemy odnášely i naše děti.

Jo a nebojte, je tady i čistě sobecký záměr.

Baví mě vidět za sebou práci a tím spíš, když oku lahodí.

Takže toliko k dnešku a našim velikonočním přípravám.

Teď už nás čekají pohádky, procházky, mazanec a pravděpodobně se díky rozložením sil v hlídání dostanu častěji k běhání, juch!

Mějte se pěkně a užijte si Velikonoce!

Ála.)