Obyčejný den

Nerada začínám povídání povídáním o počasí, protože to je častý zabiják slibně se vyvíjející konverzace. Dneska to ale jinak nejde.

Počasí totiž zásadně ovlivňuje dění našich dnů (a mých nálad taky).
Sníh není, ale jaro ještě taky ne, sluníčko už ani nevim, jak vypadá.
Čas venku se tak zkrouhnul na jednu, maximálně dvě hodinové procházky za den, což znamená, že trávíme hodně času doma.

Ač se snažím o častá zpestření, repertoár aktivit se dost opakuje.

Vůbec nejvíc ze všeho se ale válíme.

Válíme se všude. V kuchyni, na chodbě, na polštářích – všude.

Je to děsně neproduktivní, až je mi z toho někdy ouzko.

Pak si ale řeknu, že válení se s dětma je časově omezená nabídka a ty se musej využít naplno.

Tak se válíme dál.

Šerif už velmi nerad chodí spát po o.

Je to pro mě nečekaný zvrat.

Místo samotářských kafíčko chvilek mi tu tak dělá poobědní společnost.

Vobchází kolem, žebrá o kakao a připravuje mě o klid.

Dneska ale všechna čest jeho spořádanosti.

Lehnul si na zem, přikryl se polštářem a prohlíží si pánvičky v akci.

Ještě o chlup zákeřnější hru tu ale rozjíždí naše lejdy.

Stolování a všechny ty věci kolem jsou vypjatým bodem našeho vzájemného vztahu matka – dcera.

Prát mrkev nebo batát není totiž nic začátečnickýho.

Naopak! Ani se žlučovým mýdlem a bleskovým jednáním to nemáte na bílém bodýčku jasně vyhraný!

Abyste věděli, občas vedu úvahy o tom, zda-li se má výchova ubírá správným směrem.

Zda-li je jednoduchost našich dní dostatečně stimulující pro duševní vývoj našich dětí.

Nárazově se tedy pochlapím a věnujeme se umění.

Krom kresby je to nejčastěji modelování.

Já vsadila na Ferdu Mravence, Šerifa oslovilo abstraktní umění – viz hromada modelíny na obrázku vpravo nahoře.

Když už nás pak vypravím do společnosti, dost často vedou naše kroky do tělocvičny, kde čekáme, než táta dotrénuje.

Poválíme žíněnky, přeběhneme párkrát tělocvičnu ve značkových, o číslo větších najkách a neúspěšně zaházíme na koš.

Pach tělocvičny a atmosféra sportu se totiž musí nasávat už od mala.

Včera jsem upekla chleba – poprvé s chlebovým kořením od Sonnentoru.

Doposud jsem totiž vždycky měla problém chléb dochutit.

Aby byl dost slaný, aby v něm nebylo moc kmínu…takle dávám lžičku a půl soli spolu se lžičkou chlebového koření a je to vychytaný:-).

Spolu s vlašáky v těstě a dýňovými semínky na vršku byl chuťově fakticky dobrej.

Na dávání rad a postupů ohledně pečení chleba se ještě moc necítím. Až se usadím u nějakého konkrétního receptu, který budu mít několikrát ozkoušený a bude to TEN recept, určitě se s vámi o něj ráda podělím.

Ono totiž pečení chleba je přímo učebnicový oxymorón.

Taková jednoduchá alchymie.

V neděli ráno jsem se pustila do úklidu kuchyně.

Ale takovýho toho echt poctivýho – včetně rohů rohových poliček, zapráskaných příborových děličů nebo ostudně zadělané trouby, která je mojí dobře známou achillovou patou.

Děti jsem poslala s tátou k babičce, Youtube mi vygeneroval playlist hitů mého mládí, kde nechyběl ani Leoš Mareš, na jehož repy se šůruje jedna báseň a řeknu vám, že to bylo velice smysluplných a produktivních 120 minut anarchie.

Odpoledne jsem vzala děti na nákup dolů do města.

Abychom obstarali čerstvé suroviny a splnili si zároveň denní procházku venku.

Šerifovi jsem na cestu připravila zob – hrstku lipíček, kterými ho motivuji k výletu a poslušné chůzi.

Je to strašný bio a výchovný přestupek, ale funguje:-)).

Pěšky je to tam, s krmením kaček a zpět 5 kiláků. A to už jistě nějaký ten rychlý cukr žádá.

Samotný proces nakupování už máme celkem zmáklý.

Šerif táhne košík, já ho plním věcmi a snažím se to moc neprotahovat.

Vzhledem k několika vrstvám dětského oblečení a také, čím víc času a nepozornosti Šerifovi poskytnu, tím víc položek navíc objevím v koši při vyndavání zboží na pás.

Nejčastěji tam, mně nevědomky, přihazuje vše, co má kýčovitě barevný obal.

Tentokrát překvapil paprikou, na kterou jsem mu ale přišla včas a také kopřivovým čajem – ten musel ulovit někde v závěru nákupu, že unikl mé pozornosti. Tak jako tak nechci zdržovat u kasy a platím i položky navíc.

Vnitřně se modlím, aby nestrčil nějaký ten kousek do kočáru, kapsy či další schovky a my tak nebyli na zloděje.

To je totiž hned, takoví zloději kopřivových čajů.

Cestou zpět Šerifka usnula s rohlíkem v ruce.

Mně vyjel kulich zase vysoko „na dědu“ a vůbec tak nějak koukám z fotek, že kopem za slušnej socka tým.

No nic, náš bejbynebudesedětvkoutě čas ještě přijde. Hlavní je, že máme kopřivovej čaj.

Večer jsem pak, než šly děti spát, dodělala polici v pokojíčku.

O víkendu jsem v Liberci ukořistila v Pepku tyto praktické šanony, které zakryjí a pojmou veškerý dětský nepořádek.

Jsem z nich nadšená. Jeden vyšel na 29 káčé, což je fakticky jen zlomek běžně sehnatelné ceny těchto čtvercových, 30×30 cm velkých, policových krabic.

Přátelé, víc toho dnes na srdci nemám.

Mějte se hezky a válejte se!

Ála.)

picture